Alena Mornštajnová - představujeme

Představujeme další současnou spisovatelku, jež přijede do Mariánských Lázních na literární festival Goethův podzim. Druhá vizitka patří věnujeme Alena Mornštajnové, o které se tvrdí, že je autorkou se schopností dokonale popsat osudy obyčejných lidí.

Co Vás přivedlo k psaní?

Vyrůstala jsem obklopená knihami. Všichni v naší rodině četli a kniha byla nejvítanější a nejočekávanější dárek. Když jsem se naučila číst, můj život se podstatně proměnil, protože knihy přede mnou otevřely nové světy. Byly a jsou přirozenou součástí mého života a vždycky jsem věděla, že jednoho dne sama knihu napíšu. Vystudovala jsem angličtinu a češtinu a začala jsem překládat. A od překládání je ke psaní už jen docela malý krůček.

Čím je pro Vás psaní? Co je největší motivací něco napsat?

Psaní je pro mě jedním slovem dobrodružství. Každému z nás byl dán – jak to vypadá – jen jeden život, ale psaní umožní nejen prožít desítky jiných životů, ale dokonce je i částečně ovládat. Opravdu jenom částečně, protože v určitém okamžiku se mi postavy vymknou zpod kontroly a začnou žít svým vlastním životem. Snažím se jimi posouvat po šachovnici, ale pravidla hry se zdají být daná, a i když bych jim mnohdy přála jiný, radostnější, osud, prostě to nejde.

Hlavním důvodem, proč píšu, je radost z vyprávění. A pokud se moje vyprávění čtenářům líbí, přináší mi to radost.

Jste žánrově zařaditelná? Pokud ano, v kterém literárním žánru se cítíte nejlépe?

Mému stylu psaní a zřejmě i povaze vyhovuje román. Napsala jsem i několik povídek, ale prostor, který je povídce vymezený, se mi zdá příliš krátký. Ráda dávám svým postavám více prostoru a sleduju jejich životy v delších časových úsecích.  Vytvořím postavu, zamiluju si ji a pak ji jen nerada opouštím.

O čem jsou tematicky Vaše knihy? Dá se v nich najít nějaké společné téma, společná linie, kterou třeba čtenář může přehlédnout?

Pokud bych měla základní myšlenku shrnout do jediné věty, asi by zněla dost banálně: Život není lehký, ale člověk by v sobě měl najít sílu žít ho co nejlépe.

Snažit se naplnit svoje představy, jít přes překážky, které se mu staví do cesty, a neubližovat na své cestě druhým. Zní to jednoduše, ale vůbec to jednoduché není. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Každý člověk má svůj příběh, svůj svět. Mě lidé zajímají. Zajímá mě jejich vnitřní svět, sny, přání. Obdivuju ty, kteří se umí postavit osudu, ale neodsuzuju ani ty, kteří v sobě tu sílu nenašli. Spíš chci vědět, proč v sobě někdo má touhu žít svůj život dobře a jiný tu touhu cestou ztratil.

O tom jsou moje knihy – o lidech.

Představte stručně Vaše knihy  

Moje první kniha, Slepá mapa, se odehrává v poměrně dlouhém časovém úseku. Děj začíná před První světovou válkou a vypráví nejprve příběh Anny a Antonína, pak se soustředí na jejich dceru Alžbětu a druhá polovina knihy je věnována vypravěčce celé rodinné ságy Anežce. Každá z postav přichází s určitou představou o své budoucnosti, ale dějinné události, okolnosti i jiní lidé je nasměrují pro ně nečekaným směrem. Některé postavy se s nástrahami osudu vypořádají se ctí, jiné selžou a mají hodně co napravovat.

Druhá kniha, kterou jsem dokončila před nedávnem, má pracovní název Hotýlek a vypráví příběhy rodiny, která tak trochu nemravný hotýlek původně vlastnila, po znárodnění v něm pracovala, ale nikdy ho nepřestala považovat za svůj. Je to příběh dědy Leopolda, který se vlastními schopnostmi vypracoval mezi městskou „elitu“, a i když mu „lid“ majetek zabavil, dokázal se zorientovat i v nové době a zachovat si sebeúctu, i příběh jeho vnuka Václava, který se snažil žít, jak se má, ale přitom naprosto selhal. Je to kniha o tom, jak lidé umí milovat, ale i nenávidět. O tom, že život není vždycky spravedlivý.

Slepá mapa  ( v seznamu knih odkaz : Seznam děl )

Kdo jsou podle Vaše úsudku Vaši čtenáři?

Podle ohlasů, které mám, vím, že jsou to čtenáři, kteří od knihy očekávají příběh. Možná je to tím, že i já jsem na knize vždycky oceňovala zajímavý děj a bohatý jazyk, a snažila jsem se, aby i moje knihy byly takové.

Kdo z českých spisovatelů patří do Vámi oblíbených?

Vyrůstala jsem na pohádkách Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena, na střední škole jsem milovala romány Jaroslava Havlíčka. Obdivuju přímost vyprávění a bohatost jazyka Karla Čapka, vlídný humor Karla Poláčka, poetiku knih Oty Pavla, fantazii Bohumila Hrabala a preciznost Milana Kundery.

V poslední době se mi líbila kniha Němci od Jakuby Katalpy.

Připravujete nějakou novou knihu? Pokud ano, o čem alespoň rámcově bude?

Moje předchozí knihy, Slepá mapa a Hotýlek, nejsou zasazeny na určité místo, ale k napsání třetí knihy, na které pracuju právě teď, mě přiměly některé události z nedávné minulosti mého města. Celý život žiju ve Valašském Meziříčí a najednou se z jeho minulosti dozvídám věci, o kterých jsem neměla tušení.

Osudy postav jsou smyšlené, ale odvíjejí se na základě skutečných událostí. První polovina knihy už je skoro hotová, a i když pojednává o smutných věcech, píšu ji s opravdovou radostí.