Ověřte si, jak znáte knihy?
Postupně vám budeme na našem facebooku a zde v aktualitách představovat úryvky z knihy, které najdete i v záložce "Seznam děl". V dalším týdnu Vám odkryjeme název knihy a autora a přidáme zároveň dalšího.
Ukázka č.1
Muž, kterého držel za rameno, byl bledý a bezvýrazný. "Proč bych neskákal?" ozval se chabě. "Já tady totiž bydlím."
Četník Panenka uvažoval krátce o situaci. "To je možné," řekl, "ale mně se nelíbí, že skáčete z okna."
"Já jsem nevěděl, že to je zakázané," omlouval se bezvýrazný muž. "Zeptejte se pana Pacovského, že tu bydlím. Já jsem totiž Roedl."
"To je možné," pravil četník Panenka. "Tak mně ukažte své papíry."
"Papíry?" děl pan Roedl nejistě. "Já totiž nemám s sebou žádné papíry. Já si o ně dopíšu."
"My už si o ně dopíšeme sami," řekl Panenka ochotně. "Pojďte se mnou, pane Roedl."
"Kam?" bránil se pan Roedl, popelavý v tváři. "Jakým právem... jakým právem mě chcete sebrat?"
"Protože se mně nelíbíte, pane Roedl," prohlásil Panenka. "Nedělejte žádné řeči a pojďte."
Na četnické stanici seděl pan strážmistr Kolda v papučích, kouřil dlouhou fajfku a četl úřední noviny. Když uviděl Panenku s panem Roedlem, spustil veliký křik: "Ale ježíšmarjá, Márinko, co mně to děláte? Copak nemám mít pokoj ani v neděli? Proč mně sem zrovna v neděli vodíte lidi?"
Ukázka 1 = Karel Čapek Povidky z jedné kapsy ODKAZ
Ukázka č.2
"To není prauda," odvětil Láďa uraženě, "nýbrž je to kluk." "Vždyť nosí sukýnky, tak jakýpak kluk?" "Tak se podívejte!" řekl Láďa a zdvihl mně sukýnky.
Páni se smáli a říkali: "A přece je to holka," a Láďa na ně vyplázl jazyk, vzal mne za ruku a pravil: "Pojď domů !" Ale to už je dávno, to jsem byl ještě malý, dneska jsem už velký.
Bylo moje velké štěstí, že se nám narodila Mančinka, škoda že jsem právě nebyl doma, protože mne tatínek poslal pro cihličku kvasnic a řekl, abych pak šel na oběd k strejdovi Emilovi a nevrátil se až večer. Když jsem se vrátil, tak byla u nás paní Štichauerová a chovala Mančinku zabalenou v peřince. Mančinka měla docela malý obličej, červený jako jablíčko, a v peřince vypadala jako vánočka. Paní Štichauerová pravila: "To je tvoje sestřička," a velela mně: "Řekni: Pánbůh požehnej!" Já jsem to nechtěl říci a maminka ležela v posteli a byla nemocná.
Od té doby, co se narodila Mančinka, dostal jsem kalhoty a tak jsem se stal doopravdy klukem. Dopadlo to tedy se mnou dobře. Když byla naše Mančinka docela malá, tak měla místo nosu knoflík, a věřte mně to nebo ne, dovedla si cucat palec u nohy. Kolikrát jsem to po ní zkoušel, ale ne a ne to trefit. Však já se to musím naučit, a až to budu umět, to bude slávy. Potom se musí schovat i Jirsák Čeněk, co chodí se mnou do školy a Jirsákovi dělají čepice a papuče. Jirsák Čeněk dovede si obrátit klapky u očí a vypadá hrozně, oči má červené jako čert. Jednou ho tak uviděla Kozí Kuncka, co na náměstí prodává ovoce, cukrdlata, kokosky, jakož i pomeranče. A odplivla si: "Fuj, parchante, to jsem se lekla. Na tebe, skotáku, patří pořádná metla." "A na vás dvě," odvětil Jirsák Čeněk a poskakoval a mečet: "Méé, Kozí Kuncka!"
"To je teď mládež!" hrozila se ovocnářka. "Nemá to kázeň, ani boží bázeň," a hrozila: "Počkej, ty kluku nezdárná, já tě dám polecajtovi."
My jsme se smáli. A Jirsák Čeněk si hned zapsal do notesu: "Posmíval jsem se starým lidem," jelikož si zapisuje hříchy do zásoby, aby měl ke svaté zpovědi nejvíce hříchů ze všech hochů. Jirsák Čeněk se vsadil, že když chce, dokáže hřešit proti všem božím přikázáním. Aby se mohl vyzpovídat, že zhřešil také proti přikázání: Nesesmilníš, napsal na zeď Heřmanovy továrny neslušný nápis.
Ukázka 2 : Karel Poláček - Bylo nás pět ODKAZ
