Opět jsou tady knižní tipy oficiálního Goethova podzimu
1) Dešťová hůl: Jiří Hájíček
- próza
Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“ do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností sporu o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“.
2) Andělí vejce: Petr Stančík
- próza
Petr Stančík je český spisovatel, básník, prozaik, esejista, dramatik a textař. Tohoto spisovatele ale můžete znát i pod pseudonymy Petr Odillo Stradický - Stanczyk ze Strdic, Petr Odillon Stradický - Stanczyk ze Strdic, Odillo Stradický ze Strdic, Petr Odillo Stradický ze Strdic.
Stradický knižně debutoval svazkem Obojí pramen (1992), pseudomytickým vyprávěním na pomezí poezie a prózy. Tuto „barokní fantasy“ autor zalidnil rytíři, mnichy či „správkyní labyrintu“ a provanul ozvěnami hermetismu a symbolismu. Místy archaizující jazyk libující si v četných neologizmech se stane i napříště spisovatelovým výsostným znakem. A stejně tak i silný fantazijní akcent. Jestliže u debutu, vydaného nakladatelstvím Přátel duchovních nauk, mohli čtenáři ještě tápat, svou druhotinou Admirál čaje (1996) se Stradický nepřehlédnutelně vřadil do proudu postmoderny. Je to tvůrce z rodu demiurgů, jehož pomyslným teritoriem se stalo celé univerzum a jeho metodou hra, k níž patří i sebemystifikace s autorským jménem či předpovězeným úmrtím. V prostoru vykloubeném z reality si Stradický pohrává s dějinnými událostmi, jež prokládá fiktivními fantasmagoriemi, a jejich promísením vytváří jakési alternativní světy – proto je mu blízké i médium internetu. Doslova s každou větou boří skutečnost a staví novou, svoji vlastní: „Nato obrátil koně naruby a prašně odcválal dovnitř sama sebe.“ S oblibou atakuje stvořitelský mýtus jako „ten, jenž vdechuje kameny a vydechuje ptáky“.
Nový román Petra Stančíka (Magnesia Litera 2015 za prózu) se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor.
