V lednu jsme naše tipy vynechali, ale na únor už pro vás opět máme doporučení na zajímavou literaturu.
1) Labyrint: Mojmír Drvota
- próza
Možná ne každý bude Drvotu znát. Mojmír Drvota (1923, Praha – 2006, Columbus), spisovatel a dramatik.
Drvota měl docela pohnutý osud, z kterého následně čerpal obsah svých knih, ale to až později. Po skončení druhé světové války, v jejímž průběhu byl totálně nasazen v semtínské továrně, studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Počátek jeho literární činnosti lze datovat do poloviny čtyřicátých let, kdy napsal humoristický román Dovolená v pyjama. Po válce začal přispívat povídkami do několika časopisů, pro něž napsal i humoristický román na pokračování Penzion pro umělce. Tyto texty již obsahovaly velmi osobité dialogy, které tvořily základ jeho pozdějších filozofických textů. Kromě prvotiny byly připraveny k tisku i další knihy, mezi nimi například Pálení pýru, vydání se však nedočkaly. První autorovou vydanou prózou byl v sedmdesátých letech titul Solitér, další jeho knihy z této doby – Základní složky filmu a experimentální próza Triptych, vyšly až v devadesátých letech 20. století. V roce 1957 odešel Drvota do exilu, nejdříve pobýval v Německu, posléze zakotvil v New Yorku. Po různých krátkodobých zaměstnáních spolupracoval s Columbijskou a posléze i Newyorskou univerzitou, po přesídlení do Ohia přednášel na Ohijské státní univerzitě.
Nyní vychází 10 let po jeho smrti kniha Labyrint, což jsou tři dosud nevydané texty obsahují soubor krátkých reflexí lidského chování a přírodních jevů a dvě novely. Obě probírají zdánlivě absurdní problém, který však postavám vedoucím dialog slouží jako pouhá záminka k tomu, aby při stále hlubším ponoru k jeho podstatě zároveň odhalovaly lidský úděl. Drvota ve svých textech vždy rád provokuje, ať porušováním tradičních lineárních postupů nebo stylem a náročností textu. Autor ví, že naprosto zásadní je nejen potřeba nacházet odpovědi, ale i otázky, a neváhá vedle sebe stavět racionalitu a iracionalitu. Jeho svět je vždy pevně vystavěný, zcela ojedinělý a prodchnutý ironií, ale není povrchní. Ve svém pohledu si Drvota vytváří odstup a nachází se jakoby mimo dobro a zlo, mimo dobu a čas.
2) Já už chci domů: Jiří H. Krchovský
- poezie
Po pěti letech se mohou příznivci J. H. Krchovského potěšit četbou jeho nové básnického sbírky.
J. H. Krchovský, vlastním jménem Jiří Hásek, (* 22. dubna 1960 Praha) je jeden z nejmladších českých samizdatových básníků. Žije střídavě v Praze a Brně-Komíně, na Ruském vrchu.
V samizdatu publikuje od svých dvaceti let, jeho přeložené básně se objevily i v řadě zahraničních periodik. V samizdatu vydal v roce 1986 svoji svírku Kruh kolem lůžka.
Krchovský má svůj nezaměnitelný styl : nejčastěji píše čtyřstopým daktylem, je charakteristické dekadentní stylizací, zálibou ve zobrazování smrti, děsu, erotiky.
Nyní vychází po pětileté odmlce jeho další sbírka: Já už chci domů.
Znatelně přibylo motivů samoty, smutku a pohledů do nicoty. Kdesi ve spodních vrstvách úporné monotónnosti jeho čtyřverší však nalézáme i tenkou žílu lásky a věrnosti životu. Krchovský zůstává i v této své „řadovce“ dokonale svůj.
Ukázka:
Já už chci domů, stýská se mi tady
už přijeďte si pro mě, já chci domů!
Váš… Přilepil jsem známku slzou s brady
a neodeslal. Nemám kam a komu.
