Goethův podzim přináší tipy na nové knihy na měsíc duben
1) Napůl ve vzduchu: Irena Dousková
- poezie
Spisovatelka z povolání. Takových je v České republice málo, tedy spisovatelů, kteří by se psaním zároveň živili a uživili. Charakteristika Douskové: úsporné vyjádření se smyslem pro situační zkratku, ironii a pointu. Řada příběhů se vyznačuje autobiografickým východiskem a osobními zkušenostmi. V mnoha dílech se projevuje i bytostný zájem o judaismus.
Možná nyní někoho překvapí, že Dousková vydává poezii, když je většinou známá jako prozaička. Ano, zatímco prozaická díla vydává Dousková téměř každé dva roky, tak s poezií šetří, vydávají nepravidelně vždy přibližně po deseti letech.
Kdo je Irena Dousová? Irena Dousková (* 18. srpna 1964 Příbram) je česká spisovatelka. Irena pochází z divadelní rodiny, matka a otčím byli herci v příbramském divadle. Původní jméno Irena Freistadtová v 70. letech změněno, jednalo se o otcovo příjmení. Spisovatelka přijala matčino dívčí jméno. Otec Petr Freistadt působil jako divadelní režisér, roku 1964 emigroval do Izraele. V roce 1976 se autorčina rodina přestěhovala do Prahy. Vystudovala gymnázium, v letech 1983-1985 pracovala jako knihovnice a sekretářka, poté byla přijata na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou roku 1989 úspěšně absolvovala a získala titul Mgr. Vykonávání právnické praxi se však nevěnuje. Po ukončení vysokoškolského studia pracovala jako dramaturgyně v kulturním středisku v Praze. Později působila převážně jako novinářka (např.: týdeník Svobodný hlas, Mladá fronta, časopis České stomatologické komory, časopis Židovské liberální unie Hatikva, měsíčník Maskil). V současnosti působí jako spisovatelka z povolání.
Jaká je nová sbírka poezie Ireny? O toužení – možná. Toužení leč neuhlazená a nelítostivá, „biedermeier se nekoná“. Druhá samostatná sbírka Ireny Douskové je silná. A to zejména melancholií, úsečnou obrazivostí, jazykově vzrušujícím pátráním v skulinách osobní i kolektivní paměti a přesně dávkovanými poměry racionálního a intuitivního psaní.
2) Ještě není konec: Michal Sýkora
- próza ( detektivka )
Český detektivní román se svéráznou komisařkou Výrovou v hlavní roli. Literární předloha televizní série Detektivové od Nejsvětější trojice.
Představme si autora, Michala Sýkoru. Michal Sýkora vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde získal akademické tituly Mgr. a Ph.D. Od roku 1998 na této fakultě působí jako odborný asistent na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií, vyučuje zde několik předmětů, jako jsou: Světová literatura do konce 19. století, Literární seminář, Úvod do komparatistiky a Seminář analýzy televize a médií – Britské televizní detektivní série a seriály. Odborně se zabývá moderním světovým románem, aktuálními tendencemi světové literatury a teorií literatury – konkrétně komparatistikou a hermeneutikou.
Ale zpět k nové knize nazvané Ještě není konec...
Je horké srpnové odpoledne roku 1987. Končí prázdniny a dvanáctiletá Hana se v prvorepublikové vile u řeky na periferii města nechtěně stane svědkem mimořádně brutální vraždy. Příslušníci Veřejné bezpečnosti pachatele nápadně rychle zadrží a její tvrzení, že vrahem byl ve skutečnosti podivný zelený přízrak, ze všeho nejvíc připomínající vodníka z Erbenovy Kytice, nikdo nebere vážně. Policejní komisařka Marie Výrová se tentokrát bude zabývat čtvrt století starou vraždou. Po setkání s Hanou Kolihovou, která se z hrůzného zážitku nikdy nevzpamatovala, zpočátku jen ze zvědavosti prostuduje spis dávno uzavřeného případu. Záhy ale nabyde jistoty, že se tehdejší vyšetřovatelé dopustili řady chyb a že k šokujícímu zločinu mohlo mít motiv a příležitost mnohem víc obyvatel onoho zdánlivě ospalého domu. Rodinné přízraky po čtvrtstoletí ožívají i proti vůli těch, kteří si ze všeho nejvíc přáli zapomenout. Na všech leží stín viny. Kdo je skutečným pachatelem zločinu, který zcela rozvrátil kdysi prominentní rodinu věhlasného místního lékaře?
Michal Sýkora ve svých knihách, které skvěle naplňují nesnadný žánr detektivky, vždy zároveň vypráví o podstatě lidské povahy. Vypráví o nás samotných, o kořenech, z nichž vyrůstá plevel, který nás hrozí zadusit. Jeho postavy a zápletky, jakkoli poučené kulturou britské detektivní školy, vyrůstají z našeho historického substrátu, z naší krajiny a z našich povah. Michalovi zločinci nejsou vyfabulovaná monstra, a právě proto jsou děsiví. Máme totiž dojem, že je známe, že je potkáváme v našem světě, ve svých vlastních životech. Prostřednictvím napínavého a vtipného vyprávění získáváme překvapivě ostrý pohled na realitu, kterou sami žijeme, a na protivenství, kterým musíme čelit. Zlo, jemuž vzdoruje policejní vyšetřovatelka Marie Výrová, totiž nepřebývá ve vybájených světech. Je to drak, kterého musíme dnes a denně zabíjet sami v sobě. Proto je pro nás práce na televizních přepisech Michalových románů zábavnou, potřebnou a inspirující zkušeností. – Petr Jarchovský a Jan Hřebejk
