Goethův podzim opět přináší tipy na nové knihy. V červnu tak trochu jinak, nebo o jiných?
1) Tajemství pěti světadílů: Ondřej Neff
- próza
Psaní má tak trochu v genech. Jeho otcem byl spisovatel Vladimír Neff. PhDr. Ondřej Neff alias přezdíván Aston (* 26. června 1945 Praha) je český spisovatel science fiction a novinář, vydavatel internetových deníků Neviditelný pes (založen na jaře 1996, od podzimu 2005 součástí webu Lidovky.cz) a DigiNeff (o digitálním fotografování, 1999). Neff roku 1969 vystudoval fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy v Praze a rok nato získal titul PhDr. Mezitím již působil jako redaktor Československého rozhlasu a podílel se na vysílání i v osudný den okupace Československa sovětskými vojsky. Po krátké přestávce, kdy byl na volné noze, nastoupil od října[4] 1987 coby redaktor týdeníku Svazu českých spisovatelů Kmen, jímž byl až do roku 1989 (časopis Kmen se roku 1988 osamostatnil od kulturně-politického týdeníku Tvorba). V letech 1990–1993 působil jako šéfredaktor časopisu Ikarie a mezi roky 1990 a 1994 byl redaktorem deníku Mladá fronta DNES. V letech 1995–1996 spolu s Vojtěchem Steklačem, Vladimírem Kovaříkem, Miroslavem Vaicem a Oldřichem Dudkem psal pro TV Nova scénáře k prvnímu českému sitcomu Nováci. Je jedním ze zakladatelů Institutu digitální fotografie a veletrhu Digiforum
Ale teď k jeho nové knize. Vzduchem, mořskými hlubinami i rozžhaveným peklem podzemních propastí procházejí hrdinové třísvazkového cyklu Tajemství pěti světadílů. Po sto letech ožívá svět takový, jaký by si ho přál Jules Verne, duchovní patron díla Ondřeje Neffa. Leteckou dopravu zajišťují parní vzducholodi, stejný pohon oživuje i automobily. Ponorka je zcela běžný dopravní prostředek. Ale co ponorka, která se dovede propálit i do nejtvrdší žuly a dopraví cestující do tajemné říše, ve které dinosauři dosud nevymřeli? Nic není nemožného v třídílném dobrodružném příběhu, navazujícím na to nejlepší, co kdy napsal Jules Verne.
2) A zavaž si tkaničky: Roman Szpuk
- próza
Sám sebe úplně neřadí do spisovatelů a dost možná jím ani není. Do svých devětadvaceti žil v Teplicích, toulal se po Krušných horách a Českém středohoří a spolupůsobil s místními básníky, především se Svatavou Antošovou, Martinem Davidem a Pavlem Rajčanem. Od roku 1989 žije na Šumavě ve Vimperku odkud převážně čerpá náměty do svých knih.
V souboru deníkových záznamů A zavaž si tkaničky se Roman Szpuk obrací k šumavské krajině a přírodě, pozoruje dění v okolí a zachycuje drobné každodenní příběhy.
Podobně jako ve své předchozí knize Chraplavé chorály (Stehlík, 2013), která byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého, i zde naplno odkrývá nevšední niterný pohled na svět. Bohatým jazykem rozvíjí klasické literární postupy, jakými jsou deníkové záznamy či básně v próze. Tulák Szpuk v sobě nezapře romantického rozervance a citlivého básníka. Skrze výtvarné, hudební, teologické i meteorologické termíny reflektuje silné okamžiky v divoké přírodě, kam vyráží v jakémkoliv počasí a roční době. Zaměřuje se na tišší a hlubší stránku lidského bytí. Básníka (vypravěče) provází celou knihou nejčastěji dítě (Dominik) a blázen (Zdeněk). Děj se odehrává převážně ve Vimperku a okolí, na meteorologické stanici Churáňov a v Teplicích.
