Další tipy na zajímavé, nové knihy
1) Ke dnu: Anna Bolavá
- próza
Anna Bolavá je literární pseudonym jazykové korektorky, recenzentky a trojnásobné matky Bohumily Adamové, která se narodila a vyrostla v jižních Čechách. Během studií bohemistiky na FF UK v Praze vystřídala řadu zaměstnání. Od ranního roznosu novin, výrobní dělnice u pásu až po uklízečku na ministerstvu a lexikografickou excerptorku Ústavu pro jazyk český. V současné době vykonává různorodé redaktorské práce, pěstuje červenou řepu, sbírá léčivé byliny, chytá ryby, fotí povrchy a zemědělské stroje, vychovává děti a produkuje texty rozličných žánrů. Pod různými jmény publikovala v Tvaru, Hostu, Salonu Práva, Babylonu, Welesu, Protimluvu aj. Sbírka Černý rok (2013) je jejím knižním debutem.
Svým druhým románem Anna Bolavá volně navazuje na čtenářsky i kriticky úspěšnou prvotinu Do tmy. Stejně jako v případě jejího prozaického debutu slouží úsečný titul jako jakýsi houslový klíč pro temnou partituru příběhu. Pádů, klesání a propadání, doslovných i metaforických, je v tomto románu, kde hrají ústřední roli mokřady za městem, nemálo. Naznačená detektivní zápletka – nález těla pohřešované učitelky – slouží jako východisko pro vylíčení maloměstského sociálního propletence okolo dělnice z drůbežárny, samoživitelky Milady, s jeho omezeností, bezútěšností a obsesemi (jídlem, prací, penězi…). Ironické pasáže, z jejichž realismu promlouvá zkušenost, střídají záblesky znepokojivého nadpřirozena. Spolu s chladem z lesů totiž město prostupuje lákavé volání vodního živlu.
2) Ačkoliv: Ellen Jilemnická
- poezie
Ne každá asi tuto básnířku zná, jelikož se známa více jako sochařka. Ellen Jilemnická - básnířka, ale česká sochařka, a kreslířka, profesorka sochařství na fakultě architektury ČVUT v Praze. V letech 1992–1996 byla též vedoucí sochařského směru na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích v Podkrkonoší. Tvoří monumentální sochy z kamene taktéž komorní plastiky, věnuje se i kresbě a psaní poezie.
Když osamoceni setrváváme v očekávání, v nejistotě, kdy se v stmívání či rozednívání nachází „skrytost, nevyslovitelnost, tušenost“, náznaky čehosi nedefinovatelného, kdy něžně a jemně promlouvající záblesk ve skulině představuje naději, obrat k lepšímu a ukazuje jasnější cestu, kdy doufáme ve vyčištění duše, utišení šelestu a rozplynutí překážek v mysli – „procházet se bez ohlížení“.
Je neskonale pozdě babrat
se v nepřehlednosti
je neskonale brzo
dělat nějaké závěry
je neskonale akorát
začít tančit
uvědomit si tuto minutu
