„Vrátím se domů a ve schránce najdu kromě reklam ještě tlustou obálku s něčím těžkým uvnitř a s mým jménem lehce načrtnutým na ní, bez adresy a známky: někdo ji sem přinesl a vhodil osobně. Rukopis nepoznávám, ale jako grafolog-amatér soudím, že to psal někdo, kdo mě zná a ví, kde bydlím.“ To je úryvek jednoho z našich tipů na říjen 2019. Jsou tady opět nové knihy a tipy Goethova podzimu.
1) Pohyby ledu: Gravensteen, A.
- próza
Určitě se budete ptát. Kdo je A. Gravensteen? Na konci anotace stojí: je jméno na dveřích jednoho bytu. Kdo za nimi román Pohyby ledu napsal, zůstává tajemstvím.
Kniha, která stojí přečíst už díky jazykové obratnosti autora. A nejen to. Hlavní postavou a vypravěčem románu je Rosli, třicetiletý novinář. Ten se coby redaktor spíše náhodou připlete k možnému odhalení zpronevěry, jež je spojená s nově otevřeným skleníkem v botanické zahradě v pražské Troji a s jejím ředitelem Beránkem. Na stopu Miroslava přivede Klára, která se zabývá výzkumem ledovců.. Když dostane Miroslav nabídku od profesorky vedoucí Klářina projektu, aby se připojil k jejich nadcházející grónské expedici, neváhá. Více prozrazovat nebudeme. Podivuhodným obloukem se oba hlavní zainteresovaní, již také nesou milostnou linku, ocitnou na vědecké expedici v Grónsku – ledovec totiž taje a kdo ví, co se skrývá tam dole.
Pod pseudonymem A. Gravensteen se ovšem každopádně skrývá debutující spisovatel, jehož milostný a současně detektivní román s rafinovanou paralelní výstavbou, sebeironickým vypravěčem, pestrým narativním světem a bohatým jazykem byl doporučován ještě před vydáním.
Ukázka :
2) Stalaktit: Adin Ljuca
- poezie
Adin Ljuca (* 18. března 1966, Zenica, Bosna a Hercegovina - bývalá Jugoslávie) je bosenský básník, prozaik, překladatel, a knihovník. Od konce roku 1992 žije v Praze. Dětství strávil ve středobosenském městečku Maglaj. Studoval literární komparatistiku a knihovnictví na Filozofické fakultě univerzity v Sarajevu, kde zároveň pracoval jako tajemník literárního časopisu Književna revija. Po vypuknutí války v Bosně a Hercegovině byl při obraně Maglaje zraněn, po hospitalizaci v chorvatském Záhřebu odešel z bývalé Jugoslávie do Československa. Od konce listopadu 1992 žije v Praze. Vystudoval literární komparatistiku na Filozofické fakultě UK. Jako spolupracovník humanitární organizace Člověk v tísni se v 90. letech podílel na řadě projektů v poválečné Bosně a Hercegovině. Od poloviny 90. let do roku 2008 pracoval ve Slovanské knihovně při Národní knihovně České republiky v Praze. Od roku 2008 pracuje v Národní technické knihovně v Praze, kde působí jako vedoucí historického fondu.
Básnická sbírka Stalaktit s odkazem na význam tohoto slova zvažuje mj. především samu poezii, sám princip básnění. „Hledat neuchopitelné verše je totéž jako sledovat / záři dávno vyhaslé hvězdy,“ píše autor. Jako kdybychom sestoupili do hlubin tmy, kde pomalu odkapává voda z krápníků, jejíž rytmus sám řetězí slova, tempo a způsob výstavby věty v jednotlivých básních celé sbírky poznamenané Ljucovým tragickým zážitkem válečných událostí a životem v emigraci. Básník se hlásí ve své tvorbě ke klasikům jugoslávské literatury jako Danilo Kiš, Ivo Andrić, Meša Selimović, Miroslav Krleža, Isak Samokovlija, Hasan Kikić nebo Derviš Sušić.
