Seznam děl

Jeden z nejznámějších románů Bohumila Hrabala vypráví o krásné ženě správce pivovaru, svérázném strýci Pepinovi i o životě na maloměstě (Nymburk) v době, kdy docházelo k velkým průmyslovým objevům, kdy probíhala překotná modernizace, kdy se „zkracovaly vzdálenosti i čas“. Zkracovaly se ovšem i dámské sukně a především vlasy. Na motivy Hrabalova románu natočil Jiří Menzel stejnojmenný film s Magdou Vášáryovou, Jiřím Schmitzerem a Jaromírem Hanzlíkem v hlavních rolích.

Jan Skácel (1922 – 1989) básník, redaktor brněnského deníku Rovnost, šéfredaktor časopisu Host do domu a překladatel se znovu připomíná, a to sbírkou Metličky z roku 1968. V této sbírce, stejně jako v předešlé Smuténka, upouští básník od volného verše, který v jeho díle převládá, a volí tradiční strofickou a veršovou formu. Básněmi charakteristickými úsporným výrazem a působivou atmosférou proniká vědomí hluboké mravnosti a až existenciální úzkost.

Básnickou sbírku Deštník z Piccadilly napsal Jaroslav Seifert (1901–1986) v roce 1979, dva roky po podepsání Charty 1977. Sbírka se jmenuje podle jedné z básní, ve které Seifert vzpomíná, jak mu jeho syn, když se vracel z Anglie, koupil na londýnské Piccadilly vycházkový deštník. Tento deštník může posloužit jako vlastní malé nebe, pod kterým má tak dlouho hledanou svobodu. Mimořádnost jeho díla byla ve světě oceněna a jako jediný český básník obdržel v roce 1984 Nobelovu cenu za literaturu

Od chvíle, kdy se na pultech knihkupectví poprvé objevila tato útlá knížka, je naše literatura bohatší o vzácný skvost. Povidky o povedeném tatínkovi, mamince, bratrech, o dětství prožitém v těžké době války s židovskou hvězdou na kabátě, o rybách, přírodě, vzácných lidských vztazích patří k tomu nejlepšímu, co bylo dosud česky napsáno. Jak říká Pavlův přítel Arnošt Lustig:"Je to od první do poslední řádky dobré čtení."

V souboru třinácti povídek autor vykresluje mikrosvět pražské čtvrti Malá Strana, kde prožil celý život. Ukazuje svérázné místní charaktery, vykresluje dobré i špatné lidské vlastnosti. Ze souboru povídek jsou známé třeba Doktor Kazisvět, Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku nebo Týden v tichém domě. Povídky vycházely v letech 1875 – 1877 v různých časopisech (Květy, Národní Listy, Lumír), souborně byly publikovány v roce 1878.

Stěžejní Páralův román je satirickým podobenstvím o lidské existenci. Odehrává se v Ústí nad Labem, v bizarním prostředí místních chemických závodů, které autor poznal na vlastní kůži. Příběh, jehož hlavními tématy jsou životní stereotypy a sexuální „praxe“, ztvárnil formou ironicky zabarveného, formálně neotřelého vyprávění. Aby předvedl osudy svých hrdinů přesvědčivě a v širokém záběru, využil nejrůznějších literárních postupů, kombinaci vnitřních monologů, „slovníkových“ portrétů postav i citací zdánlivě odlehlých zpráv ze světa. Vznikl tak hutný a živý text, který si čtenáři (a díky filmové adaptaci Viktora Polesného z roku 2004 také diváci) vychutnají i po čtyřiceti letech od prvního vydání.

Obrazy z venkovského života je nejznámější dílo Boženy Němcové. Jedná se o povídku a ne o román, jak se někteří chybně domnívají. Román se zabývá nejen zobrazením postav a jejich motivací, ale i jejich vývojem, což v Babičce postrádáme. Jednotlivé celky (obrazy) díla, nejsou tak pevně svázány jednotným příběhem, jak by tomu u románu mělo být. Nacházíme několik dějových linií: Babiččin život, který je nastiňován útržkovitě, např. při rozhovorech s kněžnou, každodenní život na Starém bělidle a jednotlivé příběhy, např. Viktorčin. Božena Němcová dílo psala v době, kdy jí umíral syn. Začala jej psát během pobytu v pražské Ječné ul. č. p. 516 koncem roku 1853 a z větší části jej zde také napsala.Autorka v něm zachycuje dění na venkově se všemi zvyky. Jedním z inspiračních zdrojů Němcové bylo dílo olomouckého univerzitního profesora a lékaře Františka Jana Mošnera Pěstounka.

Byl pozdní večer - první máj - večerní máj - byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. Zřejmě nejznámější česká lyricko-epická báseň, s níž byl autor původně v nakladatelských domech odmítán, se během posledních dvou set let dostala do kánonu českého kulturního dědictví. Trochu paradoxně se tak "klasikou" staly sloky plné rozervanectví, tedy vyostřené romantické stylizace autora, který se rozešel s tradičním systémem hodnot a obecně přijímanou ideologií a žil v konfliktu se světem i sám se sebou.

Kytice, původně vydaná pod názvem Kytice z pověstí národních, je jedno ze stěžejních děl Karla Jaromíra Erbena. Je to jediná sbírka básní, kterou vydal. Sbírka vyšla poprvé roku 1853 a obsahovala 12 básní; druhé vydání z roku 1861 bylo rozšířeno o baladu Lilie (a také oddíl Písně). Třetí vydání vyšlo sice až po autorově smrti roku 1871, ale bylo jím ještě připraveno. Zde je vypuštěn oddíl Písně. Kytice byla poprvé vydána v časopisech, měla obrovský úspěch a ovlivnila mnoho umělců. Sbírku tvoří balady (ačkoli sám Erben toto slovo nepoužívá); básník vychází z lidové (slovanské) tradice. V tomto ohledu je Kytice typickou sbírkou ohlasovou a projevem folkloristicky orientovaného romantismu. K jednotlivým básním jsou připojeny poznámky (Poznamenání) obsahující údaje o původu či o jinoslovanských variantách.

Kapitán Van Toch (který je ovšem českého původu) objeví na ostrově Tana Masa v Tichém oceánu podivné, inteligentní, v moři žijící tvory, podobné mlokům. Zahájí s nimi výměnný obchod: kapitán Van Toch dodá mlokům nože na obranu proti žralokům, kteří mločí populaci decimují, a mloci na oplátku budou nosit kapitánu Van Tochovi perly. Seznámí s tímto projektem svého známého z dětství, továrníka G. H. Bondyho, který začne mlokům dodávat i jiné potřeby. Kapitán Van Toch mezitím vysazuje mloky i na jiných ostrovech Tichého oceánu. Po smrti kapitána Van Tocha se začne s mloky obchodovat jako s levnou pracovní silou, jsou také podrobeni vědeckému výzkumu, z něhož vyjde najevo, že se jedná o druh Andrias scheuchzeri, miocénního mloka, u kterého se předpokládalo vyhynutí. Mloci se ale postupně vyvinou v ještě inteligentnější tvory (za pomoci člověka), značně se přemnoží, vzbouří, začnou vyhrožovat lidem válkou, jestli jim nedovolí zbourat břehy pevnin, aby mohli rozšířit svůj podmořský svět. Mloci bourají pevniny, vzhledem k potřebě vzniku mělčin. Ze začátku je dáno, že mloci nemohou žít ve sladké vodě. Beznadějnost situace je zdůrazněna na konci knihy, kdy se už i ve Vltavě objeví černá hlava s opačnými víčky. Budoucnost lidstva je nejistá... Válka s mloky je z hlediska tématu relativně klasickou antiutopií, obávající se odlidštění společnosti. V textu je značné množství narážek na německý nacismus, s nímž Čapek hluboce nesouhlasil (např. „Zejména v Německu byla veškerá vivisekce (mloků) přísně zapovězena, ovšem jen židovským badatelům.“), celé dílo je také možno vykládat jako alegorii na rozpínavost Třetí říše

Autorova v pořadí již pátá sbírka obsahuje verše z let 1995–1997. V básních se autor pokouší dát svým veršům pevnou formu, v níž se obráží i jeho překladatelská činnost. Jde o poezii naléhavou, ztvárněnou bohatým jazykem a tematicky vycházející z hodnot člověku nejbližších. Tyto náměty se pak promítají na pozadí měnících se ročních dob.

Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak – na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sebe samé i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí v důsledku výstavby jaderné elektrárny se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, např. kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.

„Jako groteskní přízrak / se kymácejí větve / na konci ulice./ Zvedá se vítr – / a větve vyluzují krátké, ostré zvuky…“ Po sedmi letech nová sbírka básníka Petra Halmaye (nar. 1958). Knihu, ve které autor dospěl k oproštěnějšímu, syrovějšímu výrazu, než je tomu v předešlých souborech, charakterizuje pomalé, melancholické tempo, hloubka až fotograficky podmanivé obraznosti a zatím nejvyhroceněji formulovaná skepse ke vtíravým modalitám současného světa.

Sbírka básní, která vznikla jako protipól dnešní uspěchané době plné ostrých hran. Snahou autora je pohladit poraněné a zastavit uspěchané. Hlavním pojítkem sbírky je jemnost. Básně transformují text do vyvolání pocitů a prožitků, které jsou dnes nedostatkovým zbožím jako například: pohlazení, pochopení, představy, zamilování, odvaha, vzdor, smíření, odpuštění. „Řekl jsem si, že lidem poskytnu sny v textové podobě, aby se mohli nadechnout pokaždé, když jim bude těžko nebo jen dostanou chuť na jemnost a hloubku,“ dodává autor. Sbírka odráží různé pocity a etapy lidského života jako například zrození, víru, touhu, vůli, vítězství, prohru, naději, lásku, smrt. Mottem celé sbírky je: "Snít je stejně důležité jako dýchat."

Bianca Bellová na sebe upozornila již svým debutem Sentimentální román. Novela Mrtvý muž už jednoznačně ukazuje, že se v české literatuře objevila nová strhující vypravěčka. Příběh je monologem ženy, která rekapituluje svůj život. Banalitu a šeď dětství a dospívání v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století prostupují skrytá rodinná dramata, s nimiž je vypravěčka konfrontována — dědeček, kterého zavraždili komunisti, babiččina otevřená nenávist vůči režimu, matčina počínající duševní choroba či otec, který za normalizace prožívá svůj coming out. Vypravěčka to vše líčí s cynickým odstupem, který se však rozplývá ve chvíli, kdy se přiznává k lásce k jisté celebritě. Náhle je i ona stržena vášnivým citem, který ji pohlcuje tím hlouběji, čím se zdá být beznadějnějším. Vše pak směřuje k nečekanému rozuzlení. Novela Mrtvý muž je neméně pozoruhodná i sugestivním a barvitým stylem vyprávění, stejně jako suverénně vedenými dialogy.

Je letní den, po bouřce, asi v Praze, možná letos nebo napřesrok. Dvě ženy, Lola a Marta, dcera a matka, nesou těžké břemeno, střídavě se navzájem podpírají a pak zase odcházejí každá svou vlastní cestou. Lole je sladkých šestnáct, ale moc sladce si nepřipadá. Marta má pocit, že až jednou přestane flirtovat, život skončí. Obě trpce postrádají toho, kdo z jejich života zmizel a stále se nevrací. Esterházy! V hotelu, kde Marta pracuje, se chystá smuteční hostina, v kuchyni se smaží topinky s česnekem. V novomanželském apartmá se zatím pomátla indická nevěsta a míchá smažená vajíčka s pomerančovým džusem… Posbíráme do večera dostatek indicií, abychom zmizení pohřešovaného rekonstruovali? A kdo byl sakra Esterházy?

Líbající se muži nebo dívky vedoucí se za ruce jsou dnes výjevy asi stejně pohoršlivé, jako když někdo nosí do sandálů ponožky. A to je dobře. Spisovatelé pak totiž nemusejí aktivisticky dokazovat, že gayové a lesby jsou „stejní lidé jako ostatní“, nebo naopak ostentativně vystavovat své nejrůznější úchylky. Důvodem k příběhu už zkrátka nemusí být fakt, že homosexuálové „jsou“. A právě to si velmi dobře uvědomuje Jan Folný ve sbírce povídek Buzíčci. Už sám název jako by naznačoval autorův postoj k jejich „hrdinům“, balancující mezi ironií a soucitem. Frustrovaný otec od rodiny setkávající se v gay baru s vietnamským mladíkem, slavný zpěvák, který nepřijede na třídní sraz, zamilovaný ligový fotbalista, starý muž chystající se do domova důchodců a řada dalších postav zde defiluje ve vzájemně provázaných příbězích. Folný přitom dokáže přesvědčivě střídat žánry a styly vyprávění a jasně tak dokazuje, že toto téma konečně i u nás vykročilo z ghetta, aby se stalo literaturou.

Román o fotografovi Františku Drtikolovi. Napadlo vás někdy, jak by vypadal příběh napsaný paprskem světla? Za prvé, nebyl by to obyčejný příběh, ale neobyčejný osud; za druhé, jeho hrdinou by byl fotograf, opatrovník světla; a za třetí, byl by to osud plný stínů, samozřejmě. Kdo to vlastně byl František Drtikol? Dandy z hornického maloměsta, světově známý fotograf, jehož živnost krachovala, mistr aktů, co nikdy neměl štěstí na ženy, mystik a buddhista, který uvěřil v komunismus; muž mnoha vnějších rozporů a jejich vnitřní syntézy. Jan Němec (1981) přichází s rozsáhlou a pro současnou českou prózu zcela nezvykle pojatou románovou freskou, uměleckým a duchovním Bildungsromanem, který pokrývá více než půl století: ožívají zde příbramské stříbrné doly, Mnichov v době secese i prvorepubliková bohéma, po řádcích se procházejí nahé modelky a světlo zatím nepozorovaně splývá s vědomím… Jmenuji se Drtikol. Drtil jsem kola, která mě svírala. Jsem fotograf. Fotografoval jsem světlem. Píši lidem do duší světlem poznání. František Drtikol

Je padesát slov hodně, nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné? Malá El žije v Československu sedmdesátých let. Násilí mezi rodiči je běžnou součástí jejího dětství, neudivuje ji, ale poznamenává. Zvláštní výchova a patologické vztahy, jimiž je obklopena, ji uzavírají do izolace a El se postupně propadá do beznaděje. Toto vyprávění na pomezí prózy a poezie je lakonické, anekdotické, výraznou roli v něm hraje pointa jednotlivých minipříběhů. Každá z kapitol má přesně padesát slov, je příběhem sama o sobě a zároveň přidává další kamínek do mozaiky celé knihy. Debutantka Lidmila Kábrtová přichází s originální prózou, v níž záleží na každém slově.

Po novele Hliněné dny se prozaik Stanislav Beran (nar. 1977) vrací s porcí povídek, žánrem, v němž je nejsilnější a kterým zaujal už ve své úspěšné prvotině Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa. Je možné trávit čekání na smrt vlastního dítěte nad křížovkou? Koho veze taxikář do gymnázia? Má tetování duši? A má ji vysloužilý komunista, který málem nedýchá strachem, že umře nesmířený a neklidný? Scházíme se u stolu posetého drobky příběhů lidí účtujících s minulostí i se svými neúmyslnými a často nemilovanými rolemi, lidí těžce zápasících s přítomností. Jsme i s těmi, kteří mají to štěstí, že ještě nemusejí litovat toho, co udělali, a bát se příštího dne. Ten může kromě obav přinést i odpuštění, protože jedním životem v této knize nic nekončí, ještě přijdou děti a děti jejich dětí… Má lidské tělo otištěné ve sněhu skutečně podobu anděla? Vejde se rybářská loď do hracího automatu? Může být srnec životu nebezpečný? A poslouchal by Louis Armstrong punk? Je tolik otázek, na něž jsou odpovědi nesnadné… Vnímavého čtenáře však jistě mohou zasáhnout silné příběhy s přesvědčivými dialogy, příběhy, v nichž poznáváme dnešek i sami sebe.

Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv. Nový začátek se tak záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu — tentokrát v podobě důstojníka StB — i život vypravěčky příběhu Anežky. Aleně Mornštajnové se nade všechnu pochybnost podařilo napsat strhující a mnohovrstevnatý románový příběh, v němž sleduje nejen životy tří hlavních hrdinek, ale i řadu dalších postav, a zdá se, že její kniha bude podobným zjevením, jako byla kdysi Paměť mojí babičce Petry Hůlové.

Vysoko v kopcích Bílých Karpat žily odedávna ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně a své umění si předávaly z generace na generaci. Dora Idesová patří k posledním z rodu žítkovských bohyní. Jejich umění se však nenaučila, vystudovala etnografii a rozhodla se napsat o nich rozsáhlou vědeckou studii. Na konci devadesátých let objeví v pardubickém archivu ministerstva vnitra operativní svazek StB vedený na vnitřního nepřítele — její tetu, bohyni Surmenu. Dora rozplétá osudy žítkovských žen a s překvapením zjišťuje, že ačkoli se sama bohyní nestala, je i ona nedílnou součástí tajemné tradice…

Noc z 30. na 31. 5. 1945. Gerta Schnirch, matka několika­měsíční dcerky, je jen s osobními věcmi „odsunuta" společně s ostatními brněnskými Němci směrem na Vídeň. Vyčerpávající pochod skončí v Pohořelicích, kde mnoho vyhnanců podlehne epidemii tyfu a úplavice. Gerta a některé další německé ženy se zachrání při nucených pracích na jižní Moravě, kde setrvají i po ukončení transportů. Po znovuzískání československého občanství se Gerta vrací do Brna, v němž prožívá další bouřlivé události druhé poloviny dvacátého století. Kromě bolestných otázek viny, odplaty a odpuštění mezi Čechy a Němci, jež tento neobyčejně plastický a působivý román klade, se stáváme svědky netradičního vztahu matky a dcery, který je deformován nejen omezeným prostředím, v němž se jako české Němky vystrnaděné na okraj společnosti směly pohybovat, ale také vzájemným nepochopením dvou generací, obtížnou komunikací a nemožností zprostředkovat osobní zkušenost.

Novela zavádí čtenáře na periferii města, do polorozpadlého domu schovaného kdesi uprostřed bývalého továrního areálu mezi vysokými pecemi vítkovických železáren. Stejně jako zchátraly, zrezivěly a rozpadly se výrobní haly továrny, sešli také lidé, kteří v domě ještě přežívají. Příběh s detektivní zápletkou popisuje osudy čtyř sousedů, kteří se při hledání zdánlivě nejjednodušší životní cesty dopustí zločinu. Všechny hrdiny spojuje minulost prožitá v kleci fabriky, neschopnost změnit svůj život k lepšímu, představit si sebe samé jako strůjce vlastního osudu. Společně tak vegetují mezi panelákovými zdmi, daleko od zraku lidí a zájmu úřadů. Za tichého přihlížení se stávají svědky, a nakonec i aktéry zločinu. Každý, kdo by je chtěl vytrhnout z pohodlí jejich řádu, se pro ně stává nebezpečným. Není nic jednoduššího než se nepohodlného člověka zbavit…

Píše se rok 1987 a ze západního Německa do Prahy dorazí poslední z balíčků, které rodině Mahlerových pravidelně přicházely od konce čtyřicátých let. Svému synovi Konradovi je posílala Klára Rissmannová. O babičce Kláře se však u Mahlerových nikdy nemluvilo, a proto po Konradově nečekané smrti zůstane řada nezodpovězených otázek. Pochopení rodinné minulosti a odhalení jejích traumat leží na Klářině vnučce, která se rozhodne babičku najít. Ve svém novém románu zavádí Jakuba Katalpa čtenáře do prostředí německé rodiny zasažené útrapami první a druhé světové války, do válečných Sudet a poválečné Prahy. Slibný svět hlavní hrdinky, z počátku přímočaře bezstarostný, začíná s přibývajícím časem dostávat trhliny, růžové brýle střídá deziluze a před čtenářem vyvstává otázka – opravdu je možné po tolika letech nalézt pravdu? Autorčin vytříbený jazyk silně kontrastuje se syrovostí, s níž jsou líčeny životní milníky jednotlivých postav, a umožňuje tak ještě zevrubněji prozkoumat téma ztráty a vykořenění, které v mnoha variacích dominuje celému románu.

V nájemním domě v centru Brna se vzájemně míjejí majitel domu — nerudný stařík se psem — a nejmladší nájemnice — školačka v lehce gotické náladě. Klid jejich izolovaných vesmírů oběma naruší třetiřadý podvodník, který se stane jejich společným nepřítelem. Tento neohrabaný gauner pak katalyzuje rychlý sled událostí, v němž se ukazuje, že výstřední stařík a samorostlá školačka jsou si v lecčem podobní. Jejich osudy se protnou v příběhu, který je ironickou, ale nikoli nevážnou úvahou o vině, vykoupení a druhé šanci.

O Martě si rodiče myslí, že je chytrá a mohlo by z ní něco být, hlavně když bude studovat a nebude se flákat. Mladší sestra si o ní myslí, že je to nafoukaná nána, starší bratr, že se pořád chová jako malá, a Robert, její kolega z práce, že není k zahození. Babička ji už nepoznává. Ale tahle kniha není o tom, jak vidí Martu ostatní, tohle je její deník.... Devatenáctiletá Marta Žáková úspěšně odmaturovala, byla přijata na vysokou školu a na prázdninové brigádě se zamilovala. Vše se zdá být v pořádku, přesně tak, jak si to Marta představuje. Nečekaný spád událostí však obrátí její život naruby a z nadějné studentky se rázem stává "největší lůzr světa". Dynamiku příběhu umocňuje autorčin typický jazyk, odpovídající myšlení a vyjadřování mladé dívky. Koneckonců - autorka už věk dospívání překročila natolik, aby o něm mohla s nadhledem psát, zároveň je však stále dostatečně mladá, aby dokázala citlivě a přesvědčivě zachytit prožívání devatenáctileté dívky.

Jednoho listopadového rána uklízečka nalezne docenta Ondřeje Chalupu zastřeleného v jeho pracovně. Souvisí vražda s jeho dlouhodobou snahou o odvolání univerzitního kvestora kvůli podivným machinacím při rekonstrukci historické univerzitní budovy? Proč vrah riskoval a střílel přímo v budově? Kdo všechno měl důvod přát si smrt svérázného, ale čestného docenta? Těšit se můžeme na druhý díl ze série detektivních románů, jejichž protagonisty jsou policejní komisařka (a fanynka Boba Dylana) Marie Výrová, přezdívaná Velká Sova, a její mladší kolegové Pavel Edelweiss a Kristýna Horová. Nitky vyšetřování případu, který se zprvu jeví jako běžná lokální zpronevěra, zavlečou postupně své kladné i záporné hrdiny do bažiny bezskrupulózního prospěchářství, klientelismu a korupce stoupající do nejvyšších pater politiky. Stíny ukryté v lidských myslích a tajené příběhy z minulosti nakonec málem rozloží i vyšetřovací tým. Jak se s tím popere poněkud netuctová, ale sympatická a krevnatá postava komisařky Výrové? Sýkorovy detektivní romány fungují na více rovinách; plně respektují nejzákladnější pravidlo hry — jsou napínavé, své čtenáře baví a co nejdéle udržují v nejistotě, kdo je pachatelem vraždy. Autorova schopnost kombinovat napětí, milostné spletence a vtipné pasáže dělá z Modrých stínů prózu, jež obstojí i u těch, kteří žánr detektivky obvykle nevyhledávají. V Michalu Sýkorovi se na české scéně objevuje bravurní vypravěč a zároveň poučený autor, který navazuje mimo jiné na náročnější tradice britské detektivky. Prvním svazkem z volné řady jeho detektivních příběhů byla kniha Případ pro exorcistu.

Na pozadí krátkých poutavých příběhů kniha přináší výklad řady pojmů, které ze světa dospělých pronikají do světa dětí. Julie mezi slovy se dotýká tématu rozvodu rodičů a rozpadu rodiny i vytváření citových vazeb k novým partnerům rodičů a jejich dětem. Pro dětského čtenáře kniha otevírá naději na vyrovnání se s jednou z nejbolestnějších zkušeností dětství. Ahoj, jmenuji se Julie a je mi deset. Naši se nedávno rozvedli a my teď s tátou a Elou máme novou rodinu... S tetou, Jakubem a Vítkem. Ke vší smůle jsme se přestěhovali na vesnici a to je úplně jiné než bydlet v Praze. Nejsou tu vůbec žádná nákupní centra nebo výběrové školy. A holky tady na vesnici? Ty se vůbec nevyznají! Navíc mi život pořádně komplikují nejrůznější dospělácká slova, kterým nerozumím. Taky mě moc nebaví pomáhat tetě s myčkou a na zahradě, a tak vymýšlím, jak se tomu vyhnout. Mám na to sešitek Vofukovník, ale ten už je úplně popsaný, tak to všechno budu raději vyprávět vám. Julie

Klidná básnická tempa, civilní obraznost, putování po drahách velkoměsta, žilky tajemství srdce. Silné svědectví o narůstání „cizího kontinentu“, který v sobě nakonec skrývá příběh každého z nás. Skvělý debut mladého básníka, hudebníka a rozhlasového moderátora, který přináší po delším čase obnovená a graficky vylepšená podoba základní řady Edice poesie Host, nyní určená mladým autorům.

Pravdu o sobě shrnuje do rázné věty: „Jsem Petra Strá a píšu básně.“ Křehká, ženská, velmi osobitá imaginace. Na rovu leží sníh, uvnitř je střižna poztrácených a znovunalezených obrazů a dějů, laboratoř se zimními fragmenty. Oblečte si kroj a posaďte se sami v prázdné kuchyni. Vyzdobte svoje klobouky peřím! Volavka je tady, tichá, osamocená, bláznivá a svůdná…

Privátní záznam z cesty do podsvětí či k archetypům kolektivního nevědomí? Zpozdilý moralistní hanopis? Pomýlený manifest? Snad takto lze vnímat a číst nejnovější soubor básnických textů Daniela Hradeckého, který po sbírkách Muž v průlomu (2004) a V cirkuse Calvaria (2009) představuje svou zatím nejosobněji pojatou knihu. Autorova poetika, těžící z impozantní sečtělosti a jiskřící pádnými, aforisticky sevřenými formulacemi, je ve sbírce 64 méně širokodechá a získává až existenciální rozměr: řada veršů jako by zde chtěla sloužit něčemu mnohem podstatnějšímu, než je poezie. Deziluzivní zkušenost ikarovského pádu a zjištění, že „svět je přesně takový, jakým se jeví“, vede k důsledné, obnažené, smrtelně vážné zpovědi, při níž se autor neuchyluje k žádným básnickým trikům, které dnes tak rády nacházejí vděčné čtenáře. Kniha byla nominována na cenu Magnesia Litera 2014 za poezii.

Informace Březí vlk je rváč, který se nikdy nebál, Němců, ani komunistických papalášů. A mladému hrdinovi poutavého románu radikálně změní pohled na svět. Popis Richard Kurc se vrací z velkého města, kde neuspěl, do svého rodiště, v němž se seznamuje se starším mužem, přezdívaným Březí vlk, rváčem, který se nikdy nikoho nebál, Němců, ani komunistických papalášů a každou nepravost byl zvyklý ihned oplácet. Přátelství s Březím vlkem proměňuje Richardův pohled na svět a pomůže mu najít pevné kotvy života. Ale nastává čas, kdy se ocitá v úzkých právě Březí vlk. Dokáže mu Richard vrátit svůj pomyslný dluh? A stihne ještě Březí vlk před smrtí zrealizovat svou pomstu? 192 stran, 130 x 200 mm, měkká vazba Autorská tiráž BELETRIS, Prague, 2014

Romance pro křídlovku představuje lyrickoepický vrchol Hrubínovy básnické tvorby. Romance pro křídlovku – je svým způsobem unikátní dílo, jakási básnická povídka. Křídlovka = trumpeta – symbolem života (hraje na svatbách, křtinách) i smrti (hraje na pohřbech). Básník (František) vzpomíná na své milostného vzplanutí v mládí: přijíždí za svým dědečkem do Lešan na prázdniny. Zde se zamiluje do Teriny od kolotočářů – osudová láska, v protikladu k tomu čistě fyzický vztah s Tonkou, provdanou vesničankou, která hledá povyražení, zasvěcuje ho do sexuálního života. Nakonec končí prázdniny, cirkus odjíždí, umírá dědeček, František se vrací domů. S Terinou se setká ještě jednou, stále se milují, ale ona musí zachovat rodinnou tradici a vdát se za někoho od kolotočářů (motiv Romea a Julie). Tímto mužem je žárlivý Viktor. Po řadě let potkává František Viktora a dozvídá se, že Terina zemřela na záškrt (protiklad zbytečné smrti vprostřed mládí k přirozené smrti starého dědečka). Dílo bylo v roce 1966 zfilmováno režisérem Otakarem Vávrou, viz Romance pro křídlovku.

...Některé ženy se jako krásné čarodějky už rodí, jiné se čarodějkami stávají až během života... Na řádkách i mezi řádky tohoto skutečného neskutečného příběhu najdete povzbuzení pro opravdový a plný život zde na zemi. Léčivá kniha, kterou přečtete zaručeně jedním dechem...

historický román z období let 1866 až 1950, zčásti fiktivní rodinný příběh kuchařky z jihomoravských Židlochovic, která skutečně vařila pro TGM, na pozadí "bouří" velké dějinym které ovšem autorka glosuje se značně satirickým odstupem

Monografie mapuje filosofické myšlení v Byzanci a přístupy ke zkoumání byzantské filosofické mentality.

Lyrická křesťanská poezie o vztahu k přírodě, k lidem a k Bohu. Doprovázena černobílými abstraktními kresbami. 77 stran textu a 12 kreseb.

Slavný román Milana Kundery : „Po čtyřech letech strávených v Ženevě ubytovala se Sabina v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo zeptal, co se jí stalo, nenašla by pro to slov. Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.“

Kniha je prvotinou a údajně i posledtinou nadějného autora, teprve 66letého Oldřicha Čepelky z Náchoda a Liberce. Autor se údajně narodil 25. července 1948, aspoň to tvrdila jeho matka (on sám si ani nevzpomíná, jestli u toho vůbec byl). Není to román, je to neformální vyprávění postavené na faktech. Takové, jaké můžete někdy slyšet při přátelském posezení kolem stolu. Jsou to desítky epizod ze života autora, jenž se svou aktivitou či zcela náhodně dostává do prekérních situací, které někdy řeší on, někdy někdo jiný a někdy vůbec nikdo. To vše na pozadí skutečných událostí od 50. let přes rok 1968, 1989 až po současnost. V různých městech ČR a v různých zemích Evropy, kam jej život zavál. Z Náchoda přes Mariánské Lázně do Liberce, od Finska přes Portugalsko po Korsiku. Ne vždy veselé, ne vždy k popukání. Kniha je plná autorových i cizích aforismů, které jste dosud nejspíš neslyšeli. Připravte si tužku, budete si dělat výpisky… Kdo se třeba jen na hodinu začte, ten se už neodečte. • Dorazil z Itálie do Náchoda vagon čokolády? • Jak spojit buňky totálně zlomené čelisti? • Proč spadl vojín Minařík do lůna generálního štábu armády? • Kdo je autorem citátu Život je něco, co by si měl každý zkusit aspoň jednou? • Jak vypadá správný bezceler? Na všechny otázky (i když jste si je nepoložili) ochotně odpovídá kniha Maléry a já. Maléry a já a vy - skvělá kombinace pro sqělé večery.

Mladá žena, která s dvouletou dcerou a manželem žije v Liberci, pracuje po večerech pro literární časopis. Jednoho dne se setká s Autorem, žijícím klasikem české literatury, aby s ním udělala interview. Toto setkání promění její dosavadní život a tajuplným způsobem uvede do příběhu reálnou historickou postavu Karoliny Světlé. Román se odehrává ve dvou dějových liniích - v dnešní době a v Liberci 20. a 30. let. Prolínáním dvou rovin vyprávění se čtenář přesouvá mezi dvěma světy a sleduje, jak málo stačí, aby se od základu přesměroval lidský život.

Próza básníka, který v roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, o autorových rozmarných a teskných příbězích a drobných vzpomínkách na milé a milované, o umění, životě a lásce.V drobných vzpomínkách a příbězích Seifert evokuje dávno zmizelou atmosféru milované Prahy svého dětství a nládí, mladých umělců kolem Devětsilu, a vyznává se z přátelství k nim a z úcty a lásky k osobnostem generace starší.

Dosud nepublikováno: Poezie autora, který píše již od svých 17 let. Hodnocení a zpětnou vazbu lze autorovi dávat na email : rj2014@seznam.cz .

Doposud nepublikovaná sbírka básní

Humoristická povídka o svérázném třicátníkovi a jeho setkání s nevšedním, pozoruhodným stvořením, které se ho snaží oženit.

Úryvek z prvotiny Miluše Peškové

Petrolejové lampy jsou psychologickým dramatem nepoddajné ženy zasazeným do kroniky lidských osudů v přelomové době, jejíž události daleko přesahují rozměry maloměsta, v němž se román odehrává. Příběhu vévodí mistrně vystižené, nejednoznačné, vnitřně rozporné, a proto opravdově živé postavy, jejichž charakter se vyhraňuje v krajních situacích, před nimiž není úniku. Hlavní hrdinka Štěpka, robustní amazonka obdařená dravou energií, si od dětství navykla na nepochopení, ale i obdiv. Bouří se proti nesmyslnosti osudu a její život trvale pohání napětí mezi vytouženým ideálem a reálnými okolnostmi. Běh událostí dokáže silnýma rukama ovládat, jenže ve věcech lásky to neplatí, a tak získává i ztrácí v podivném manželství, jež neodvratně míří k bizarnímu konci. Je Štěpčiným východiskem pouze ironie jako jediný čestný kompromis mezi hluboce raněnou duší a světem, s nímž se nelze smířit (Stendhal), anebo se naplní její vytrvalé přesvědčení, že "co není, může být"? Romantický realista Jaroslav Havlíček, vynikající pozorovatel a autor s mimořádně osobitým, neopakovatelným viděním světa, stvořil v tomto románu fascinující obraz všeobecné proměny z přelomu století, jež pokračuje až do našich dní. Petrolejové lampy je psychologický román českého spisovatele Jaroslava Havlíčka. Nejprve vydán pod názvem Vyprahlé touhy v roce 1935 a později přepracován a posmrtně vydán v roce 1944 konečně jako Petrolejové lampy. Román je první ze čtyř, které Havlíček za svého života dokončil a měl se stát základem obsáhlejšího cyklu věnovaného osobnosti Štěpky a jeho rodné Jilemnici. Vzhledem k zamýšlenému plánu stihl původní román pouze přepracovat a napsat torzo Vlčí kůže.

Básnická bilance citových vzepětí a ztrát středního věku. Autor dominantně užívá vázaný verš a pevnou formu, jeden z drobných oddílů je však tvořen také haiku - tradičními nerýmovanými útvary japonské poezie.

Sevřená, úsporná poezie, hluboce se zamýšlející nad láskou, krásou i tragédií lidského osudu. Český básník Jan Skácel s bytostným vztahem k Moravě je autorem dvaceti básnických sbírek, dvou děl prozaických a rozmanité tvorby pro děti. Od roku 1969 nesměl publikovat, takže se jeho tvorba objevovala v samizdatu a v exilové literatuře. V jeho díle jsou patrné ozvuky moravského folkloru a na některé jeho básně složil Jiří Pavlica z Hradišťanu hudbu. Oceňován byl hlavně v zahraničí, připomeňme Petrarkovu cenu z roku 1989. Jeho básnická sbírka z roku 1965 Smuténka je připomínkou díla tohoto ojedinělého autora.

Kniha, jejíž jedna polovina dala vzniknout úspěšnému nezávislému filmu Odborný dohled nad východem slunce. A druhá nás pohltí příběhem, jehož hlavní hrdina si postavy té první vymyslel. Příběhem o touze po dobrodružství, o hráčství, důstojnosti, svobodě, lásce a slunci, které nezapadá... o tom jaké to je,když cestou zapomenem na svítání, ale ono se přeci jen vrátí.

Vzpomínky ženy, která byla v 50. letech vězněná z politických důvodů společně s Růženou Vackovou, Dagmar Skálovou, či Ninou Svobodovou. Strhující próza, při jejíž četbě běhá mráz po zádech. Dagmar Šimková (23. května 1929 Písek, Československo – 24. února 1995 Perth, Austrálie) byla politickou vězeňkyní československého komunistického režimu. Otec Dagmar byl bankéř Jaroslav Šimek. Pro svou rodinu nechal postavit vilu v Písku. Jako mladá dívka si oblíbila jazz, tanec a step, tančit chodila zejm. do písecké kavárny Bílá růže, studovala na píseckém gymnáziu. V roce 1945 jí otec tragicky zemřel. V roce 1948 se Dagmar Šimková chtěla nechat zapsat na pražskou filozofickou fakultu, kvůli „buržoaznímu původu“ ale nemohla studovat. V roce 1950 navíc emigrovala do Austrálie její o šest let starší sestra Marta. Do rodinné vily jim úřady nastěhovaly cizí lidi, s matkou mohly využívat jedinou místnost.[1] Dagmar byla zatčena v říjnu 1952, když jí bylo 23 let. Roznášela totiž letáky, které zesměšňovaly Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Ukryla také dva vojenské zběhy, kteří směřovali na Západ, a podle soudu navíc ovlivňovala druhé lidi. V říjnu 1954 byla odsouzena k osmi letům vězení. Prokurátor se odvolal a vrchní soud trest zvýšil na 15 let. Během věznění se stala její velkou bolestí skutečnost, že brzy byla na 11 let odsouzena i její matka (propuštěna byla po sedmi letech). Majetek rodiny propadl státu

Sluha dvou pánů je klasická divadelní hra, situační komedie Carla Goldoniho z roku 1745, spadající do specifického žánru commedia dell'arte. Carlo Goldoni – jméno, které by se dalo skloňovat v mnoha pádech a pokaždé by bylo stejné, stejně zapálené do divadla a pro dramatickou tvorbu. Je pozoruhodné, jak život dramatiků by sám o sobě obstál jako dílo. Goldoniho očarovalo písmo již v raném věku. Na to dobu nebylo zvykem, aby děti uměli číst a dokonce psát již ve čtyřech letech. On, ano. Svou první hru napsal v devíti letech. Přestože Goldoni psal prakticky stále, tak jako placený, profesionální literát se prosazuje až po čtyřiceti letech. Goldoniho díla, i díky tomu, že se jednalo zejména o komedie, hrály zejména kočovné společnosti. Docházelo proto k časté úpravě jeho textů: ať už chybným překladem nebo tím, jak byl soubor herecky vybaven. Goldoni byl ale též básník. Pro tuto jeho tvorbu si ho najala šlechta, konkrétně Bourboni a platili mu za to, že pro ně psal a recitoval poezii. Na tom je vidět, jak moc se změnila doba a vztah bohatých k umění. V Čechách se Goldoni příliš nehrál. První autentická, i když Vrchlickým krkolomně přeložená, Goldoniho hra inscenovaná v českých zemích je zřejmě Mirandolina, která se hrála v Národním divadle v Praze v roce 1893. Jeho nejznámější hra Sluha dvou pánu se hrála v 19. Století v Čechách pod názvem Kuliferd a Trufald, sloužící dvou pánů. Jak to tak bývá s velikány, Goldoni na sklonu svého života byl společností zapomenut a „odklizen“. Umírá v naprosté chudobě, jelikož mu z nepochopitelných důvodů byla odňata penze. Úředním paradoxem zůstává , že Národní konvent na četné přímluvy penzi obnovil a v to den po Goldoniho smrti.

Děj začíná tragédií, kdy v lesní roklině pod vrcholem Stoličníkem nacházejí dělníci mrtvé tělo Václava Januše. V dalších kapitolách pak přátelé rekonstruují zpětně Janušův život (Maronec - lékař, Devera - dnes ředitel stavebního podniku a řidič Januše). Ve vzpomínkách zúčastněných si vzpomínají na událost dávno minulou, kdy v obci Svažov byl nejdříve nevybíravými metodami nucen hospodář Chladil ke vstupu do ZD. Když nic nepomohlo, rodina Chladilova byla vystěhována a majetek zkonfiskován. Chladilovi byli vystěhováni na druhý konec okresu do polorozpadlého stavení. Léta ubíhala a na tyto události vesnice pomalu zapomněla. Jednoho dne se ale objevuje ve vesnici Chladilová, která by ráda vystrojila pohřeb svému manželovi k jejich bývalému statku. Vzpomínky se oživují, vesničané si vzpomínají, co se s majetkem stalo a nakonec jak Jánoš tak Devera se obávají, že pohřeb přeroste v manifestaci, která bude plná nesouhlasu s Janušovými a Deverovými praktikami. Pod vlivem těchto událostí se Januš vypravuje pod Stoličník, aby tam hledal ztracenou duševní rovnováhu. Ve tmě se zřítí do rokle a nalézá tam smrt. Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/eva-kanturkova/smutecni-slavnost.html#ixzz3rUdxRR6U Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.

Sbírka básní mladého šumperského autora ve které náměty, prosáklé rockovým rytmem, čerpal z reality osobního života. Sbírka je rozdělena do 3. částí – Útržky básní, Útržky měsíců a Útržky melancholie.

Lustigův román Dita Saxová byl vydán roku 1963 v nakladatelství Československý spisovatel. V češtině a četných překladech pak vyšel ve světě ještě několikrát. V roce 1979 jej vydali i manželé Škvorečtí v Torontu. Román patří k vrcholům Lustigovy tvorby a právem se řadí k největším klenotům světové poválečné literatury. V této doplněné podobě vychází poprvé. Hlavní hrdinkou románu je Dita Saxová, osmnáctiletá židovská dívka, která jako jediná z rodiny přežila pobyt v koncentračním táboře. Společně s ostatními děvčaty pobývá v jednom tak trochu zvláštním domě. Dozvídáme se o dalších dívkách v tomto domově: o Lindě Huppertové, kterou vždycky víc zajímal život druhých, než jí samotné, o těhotenství Kity Borgerové nebo o Líze Vágnerové, která kdysi pracovala v odvšivovací stanici i o Davidovi Egonu Huppertovi, bratrovi Lindy, kterému se Dita Saxová moc líbí. O Ditu se pokouší více mužů, ale své panenství se rozhodne dát právě Davidovi, se kterým stráví noc v jakémsi hotelu. Dlouho si pak spolu povídají o tom, co chtějí od života, co vlastně plánují, o čem sní a taky o tom, co prožili. Ditě se David líbí, chová se k ní pěkně, a tak by s ním ráda žila. V tuto chvíli jsem si moc přála, aby právě on pro ni byl ten pravý, aby byla šťastná a aby se jí tak vynahradily okamžiky hrůzy, které zažila za války. Po společně strávené noci mu Dita napsala dopis, na který se jí však nedostane žádné odpovědi. Vlastně jakýkoli kontakt ze strany Davida se neobjevuje. Dita se pak s Davidem ještě jednou setká na večírku. David o ní ale nejeví zájem, a tak se Dita definitivně rozhodne pro stáž a letní stipendium v Grünewaldu. I odtud Dita Davidovi neúnavně posílá dopisy a myslí na něj, ovšem bez výsledku a jakékoli odpovědi.

Nevelká próza, rozdělená na čtyři části a 14 číslovaných kapitol, je věnována autorově ženě Jarmile . Rámec prózy tvoří kontrastní obraz, v němž se spojuje vize bezstarostného mládí se symboly smrti. V úvodní kapitole se Jan setká s krásnou mladou stopařkou, která vystoupí z pohřebního auta. Zdá se, že by mohla být šťastným znamením pro jeho odhodlání napravit staré chyby. V závěru se jí však při náhodném setkání leká, je jí k smíchu, a to ho jen utvrzuje v poznání, že jeho pokus byl bláhový. Na počátku své cesty za očištěním vstupuje Jan do řeky na místě, kde kameny "mezi sebe strhávají tichou, zmateně kroužící vodu a mění ji v proud", ale v úplném závěru pohled na vodu spoutanou přehradou opět popírá možnost vzepřít se běhu času: "Vody v hlubokých temnotách drtily a tížily pohyb vlastního živlu, pohyb, jenž se zavíral sám v sobě." I přes takto intenzivně vyjádřené napětí mezi krajními póly existence mají první a čtvrtá část v kontextu celé knihy spíše funkci relativně klidné ouvertury a epilogu. Druhá, nejrozsáhlejší část graduje v okamžiku, kdy se rozhovor obou bratranců rozpadá ve dva absurdní monology a kdy na Janovo sebeodhalující pásmo vzpomínkových vizí Toník reaguje jen hrubými nadávkami na adresu své dcery a předváděním svého venkovského blahobytu. Napjatá situace kulminuje v třetí části, v níž se Jan mylně domnívá, že během noční hádky došlo k vraždě. Podobně jako v básnické skladbě Romance pro křídlovku, s níž je Zlatá reneta spojena mnohými motivy i tematickými přesahy, i ve své próze Hrubín cituje E. A. POEA, konkrétně báseň Havran a její refrén "Nevermore!". Ačkoliv si ho Jan v protialkoholní léčebně poněkud upravuje ke své momentální potřebě, závěr prózy vyznívá ve smyslu onoho původního, poeovského "Víckrát ne!". Jan si uvědomuje nedosažitelnost vlastních ideálů, avšak přesto se pokouší bojovat se svým největším nepřítelem - se sebou samým, a to i za cenu zklamání. Není to jen prázdné gesto, Jan v sobě nachází sílu vzepřít se, upřímně touží začít znovu. I přes rozčarování z nemožnosti vstoupit dvakrát do téže řeky a z proměny krajiny své jediné lásky, vrací se Jan bohatší o pocit katarze, částečně očištěn alespoň tím, že dokázal pojmenovat příčiny svého životního selhání. Zlatá reneta není ovšem jen záznamem individuálního osudu, nýbrž i metaforou obecně lidské touhy přemoci nezvratnost času a života (příznačný je z tohoto hlediska symbolický název prózy, korespondující s kunderovským "zlatým jablkem věčné touhy" ze Směšných lásek), a tento obecně existenciální rozměr příběhu umocňuje mnohonásobné a kontrapunktické využití motivů lásky a smrti, stejně jako nekonečnosti vesmíru a pomíjivosti věcí pozemských.

Sedmidílná sága vypráví o událostech slavné i pohnuté doby 15. století v Českém království. Snad žádná jiná historická epocha našich dějin není v obecných představách tak kontroverzní jako právě husitství. Ta doba je pro dějepisné líčení o to složitější, že obě strany, katolická i kališnická, měly svým způsobem pravdu, ale obě současně páchaly bezpráví. Snad poprvé se v naší literatuře objevuje dílo, které se odehrává v obou znepřátelených táborech, aniž by jeden upřednostňovalo před druhým. Snaží se postihnout důvody, proč se chudí postavili proti bohatým, prostí proti vzdělaným, Češi proti Němcům, a jak dopadl střet rozumných s fanatiky. Historicky věrně popisované události tvoří kulisu čtivého a napínavého příběhu rozvětvené rodiny Prokopů, jejíž příslušníky postaví ne úprosný osud proti sobě. Třetí díl se odehrává v letech 1426 až 1440. Rodina Prokopů prožívá krizi husitské revoluce. Hlad, mor, rozvrat země amorální devastace, to provází osud země i rodu Prokopů. V knize se popisuje závěr radikálního husitství, úpadek polních vojsk, jednání basilejského koncilu, nástup císaře Zikmunda na český královský trůn, jeho smrt a vzestup vlivu kališnického panstva.

Labyrint jsou tři dosud nevydané texty obsahují soubor krátkých reflexí lidského chování a přírodních jevů a dvě novely. Obě probírají zdánlivě absurdní problém, který však postavám vedoucím dialog slouží jako pouhá záminka k tomu, aby při stále hlubším ponoru k jeho podstatě zároveň odhalovaly lidský úděl. Drvota ve svých textech vždy rád provokuje, ať porušováním tradičních lineárních postupů nebo stylem a náročností textu. Autor ví, že naprosto zásadní je nejen potřeba nacházet odpovědi, ale i otázky, a neváhá vedle sebe stavět racionalitu a iracionalitu. Jeho svět je vždy pevně vystavěný, zcela ojedinělý a prodchnutý ironií, ale není povrchní. Ve svém pohledu si Drvota vytváří odstup a nachází se jakoby mimo dobro a zlo, mimo dobu a čas.

Po pěti letech se mohou příznivci poezie „dekadenta geniálního“ J. H. Krchovského potěšit četbou jeho nové sbírky nazvané Já už chci domů. Kam domů? Hádáme správně a autor to ve svých typicky vycizelovaných strofách potvrzuje: „Já už chci domů, stýská se mi tady / už přijeďte si pro mě, já chci domů! / Váš… Přilepil jsem známku slzou s brady / a neodeslal. Nemám kam a komu.“ Opět okoušíme hořká sousta trapnosti života, bezcílné prázdnoty dní, sexuálních kocovin i touhy po tom, co je krásné a něžné (a bohužel nám to nikdy nebude patřit). K těmto chodům porce černé šlehačky navrch — Krchovského humor vždy byl, a stále zůstává, velmi makabrózní, ale zároveň dokonale osvobozující. Znatelně přibylo motivů samoty, smutku a pohledů do nicoty. Kdesi ve spodních vrstvách úporné monotónnosti jeho čtyřverší však nalézáme i tenkou žílu lásky a věrnosti životu. Krchovský zůstává i v této své „řadovce“ dokonale svůj. Jeho „noční dílna“ opět expeduje literární skvosty s nezaměnitelným puncem po léta (právem) nejpopulárnějšího a nejčtenějšího současného českého básníka. „Autorova poetika se v mnohém vrací k dekadentní tradici. Naplňuje ji temná atmosféra smrti, sexuálních obsesí a večerů nasáklých alkoholem. Témata, která byla nosnou linkou dekadence, však využívá a přetváří.“ – Tereza Radváková, Právo „Uznání došel též u kritiky: „kultovní autor“, „mistr nekrofilní imaginace“ či „jeden z nejsuverénnějších českých básníků“. Třebaže se objevovaly hlasy, které ho už odepisovaly, posílaly do básnického důchodu, tak je tu stále důvod s ním čtenářsky pobýt.“ – Jiří Trávníček, Hospodářské noviny

Kniha Divné dny s podtitulem Láska v pěti novelách přináší pět příběhů žen, do jejichž spokojených životů náhle zasahuje krize v pěti různých podobách. Jádrem knihy je novela Hany Pražákové (1930 – 2010) Divné dny. Hana Pražáková byla známá jako autorka knih pro děti a dívky, po roce 2000 zaujala memoárovou prózou z padesátých let Nadějí tu žijem (v níž líčí věznění svého otce, spisovatele Františka Křeliny, a život jeho rodiny tzv. na svobodě). Divné dny byly napsány už v roce 1992 a dosud nevyšly mj. proto, že byly na samostatnou knihu příliš krátké. Redaktorka knihy Markéta Hejkalová (dcera Hany Pražákové) proto oslovila několik dalších spisovatelek, v jejichž díle jsou také hlavními postavami ženy a pro jejichž texty je důležitá naděje. Výsledkem je tato kniha, obsahující kromě titulní novely příběhy Etely Farkašové, Věry Noskové, Markéty Hejkalové a Evy Tvrdé.

Hlavní postavou je Antonín Důra, majitel říčních lázní na řece Orši, sportovec, který o své zdraví pečuje nejrůznějšími cviky, např. plaváním za každého počasí. Na plovárnu za ním pravidelně přicházejí jeho přátelé major Hugo a kanovník abbé Roch. Antonín má manželku Kateřinu, ženu podezřívavou, nehezkou a nepříjemnou. Do děje výrazně zasáhne kouzelník Arnoštek a jeho krásná asistentka Anna. Je deštivý červnový den a plovárna zeje prázdnotou. Na přátelské popovídání přicházejí za Antonínem, mistrem plovárenským, major Hugo (chytají spolu ryby) a abbé Roch, jako vždy s knihou. Jejich debatám naslouchá Antonínova žena Kateřina, myslí si o tom své. Poklidnou idylu celého městečka naruší příjezd komediantů, provazolezce a kouzelníka Arnoštka a jeho pomocnice Anny. Arnoštek přijde až na plovárnu, předvede několik triků a pozve všechny na večerní představení na náměstí. Paní Kateřina je Arnoštkem okouzlená. Pánové se jdou večer podívat na představení a všem učaruje krásná Anna. Po představení ji Antonín zve na schůzku. Sejdou se v noci na plovárně, ale přistihne je podezřívavá Kateřina, která nevěří manželovi,že šel na plovárnu ve 12 hodin v noci hlídat. Když Antonín zjistí, že byli odhaleni, pokusí se svou ženu oklamat, tím, že se snažil Annu pouze zachránit, když se topila (namočili si šaty, aby ji oklamali). Kateřina využívá situace a odstěhuje se k Arnoštkovi. Druhý den se o Aninu přízeň uchází dokonce kanovník Roch, je však napaden místními opilci a vyvázne s natrženým uchem. Nechce, aby se to někdo dozvěděl, Antonín mu ho přišívá háčkem na ryby. Při třetím představení spadne Arnoštek z provazu a zraní se. Kateřinu už nebaví se o něj starat, zašívat mu věci a uklízet, tvrdí, že je počestná měšťačka. Vrací se k Antonínovi a odpouští mu nevěru. Antonín tím není příliš nadšen, vzpomíná na krásnou Annu. O tu se poslední noc pokouší i major Hugo, je však zbit holí samotným Arnoštkem. Ráno komedianti odjíždějí a život v Krokových Varech se vrací do starých kolejí. Rozmarné léto bylo i zfilmováno, film režíroval Jiří Menzel(1968) a hrál v něm např. Rudolf Hrušínský.

Knihu autentických vzpomínek Zdeněk Svěrák vypráví optikou sedmiletého chlapce. "Abych se do toho vpravil, při procházce liduprázdným krajem jsem si na polní cestě klekl. Měl jsem přece ve svých sedmi, osmi letech ty oči, co mám teď, akorát byly níž," říká Svěrák. "Není to kronika mého dětství ani naší rodiny, chtěl jsem, aby to byla krásná literatura. Autoři takové literatury nejen vzpomínají na to, co viděli a slyšeli, ale také si vymýšlejí a fantazírují, aby jejich příběh stál za řeč. V knížce vyprávím o tom, jak byl malý kluk přesazen z města na venkov a co to udělalo s jeho duší. Jsem to já a nejsem to já. Je to mozaika, v níž jsou některé kamínky pravé a jiné přidané. Ale vy byste neměli poznat, který je který." Zdeněk Svěrák

Karel Čapek (1890-1938) patří mezi těch několik literárních velikánů, jejichž díla nic neztratila ze své čtivosti ani tři čtvrtě století po té, co byla napsána. Ze všech jeho románů, próz i skvělých fejetonů patří Povídky z první a druhé kapsy k tomu nejlepšímu. Povětšinou detektivní příběhy, jejichž hrdiny jsou policejní komisaři, agenti, strážníci, četníci, ale také sňatkoví podvodníci, zločinci či fanatičtí sběratelé, přinášejí daleko více, než se na první pohled zdá. Čapek v nich uplatnil všechny stránky svého výjimečného talentu. Nejenže je skvělým vypravěčem napínavých příběhů, ale zároveň mistrem paradoxů, autorem, který jednou uplatní svůj smysl pro jemnou ironii (básník ve svých verších podvědomě zachytí číslo auta, které srazilo ženu), jindy přiblíží své pojetí spravedlnosti, kterou nelze vtěsnat do žádných zákonů, jindy napůl vážně napůl s tichým úsměškem předvede novou psychoanalytickou metodu jak usvědčit vraha i rychle rozpoznat novináře. Čapkovy povídky jsou přeloženy do všech myslitelných jazyků, většina z nich bezesporu obstojí ve srovnání s dílem největších mistrů drobných próz ve světové literatuře; přiznávám, že nikdy jsem žádnou knihu nečetl tolikrát a s takovým potěšením jako právě tuto.

Půvabná vyprávění o dobrodružstvích pěti nezbedných chlapců z malého českého městečka, psaná formou dětského deníku kupeckého synka Petra Bajzy. Klukovskýma očima viděný rok na maloměstě připomíná všechny sezónní dospělé i dětské zábavy, životní styl i hierarchii obyvatel malého města za první republiky. Kouzelná knížka, napsaná v době okupace, byla zároveň i autorovým posledním dílem a našla velkou odezvu mezi čtenáři všech kategorií.

Příběh Miloše Hrmy, který se na začátku slavného Hrabalova románu pokusí o sebevraždu, protože "zvadne jak lilium" při prvním pokusu o styk se svou milovanou Mášou. Miloše zachrání zedník, který zrovna pracuje opodál. Miloš Hrma pracuje na nádraží se svým vzorem - nádražákem Hubičkou - a systematicky sabotují ostře sledované vlaky ( hlavně s municí). Ke konci roku 1945 se rozhodnou vyhodit jeden z vlaků do vzduchu. Miloš se úkolu ujme. Akce se zdaří a vlak vybuchne, ale Miloš je smrtelně zraněn. Hrabalův román Ostře sledované vlaky je znám také díky stejnojmenému filmu Jiřího Menzela. Režisérův celovečerní debut byl roku 1966 oceněn jako nejlepší zahraniční film a získal Oscara.

Staré zločiny jsou dávno promlčeny. Zapomněli na ně snad i jejich dřívější aktéři z padesátých let. Už nechtějí převrátit svět jako kdysi, stačí jim dožít stranou a v klidu. Jsou tu ale také ti, kteří jsou přesvědčeni, že pachatelé zločinů by v klidu žít neměli, že na zaplacení viny není nikdy dost pozdě. Ratajský les v Posázaví se stal v lednu 1952 místem vraždy. Na hromadě klestí zde byla nalezena komunistická funkcionářka Anna Felbabová s prostřelenou hlavou. Rudá justice odpověděla na její smrt nekompromisně a propaganda jí propůjčila vlastní interpretaci. Znovu tekla krev, vinných i nevinných, na starou křivdu se navršily křivdy nové… Prošlo víc než půl století, a spravedlnost se nedostala ke slovu. Na její místo tak nastupuje msta a kolo násilí se znovu roztáčí. Ratajský les čeká na svou poslední oběť. Neboť minulost stále ještě není pohřbena.

Prozaický soubor Štěstí napodruhé se časovým i tematickým obloukem vrací o šedesát let zpět. Jednotlivé prózy totiž pocházejí z krabic náhodně nalezených ve sklepě pod schody, kam je kdysi ukryla Jitka Stránská, aby manželovy texty uchránila před příslušníky StB při domovních prohlídkách. Na základě těchto rukopisů vznikl pozoruhodně vrstevnatý text, kde se úsporný jazyk povídky Flašinet a zejména novely Měsíce prolíná s autorovým vypravověčstvím, jeho vzpomínkami, deníkovými záznamy, osobními postřehy, poznámkami k filmové i literární tvorbě a komentáři současného stavu světa – leccos je jinak, než jsem si představoval, ale slíbil jsem si, že tahle moje poslední knížka-neknížka podá zprávu o tom, jaký jsem byl i jaký jsem teď.