Próza – současná – česká (1990 až dosud )

Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak – na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sebe samé i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí v důsledku výstavby jaderné elektrárny se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, např. kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.

Bianca Bellová na sebe upozornila již svým debutem Sentimentální román. Novela Mrtvý muž už jednoznačně ukazuje, že se v české literatuře objevila nová strhující vypravěčka. Příběh je monologem ženy, která rekapituluje svůj život. Banalitu a šeď dětství a dospívání v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století prostupují skrytá rodinná dramata, s nimiž je vypravěčka konfrontována — dědeček, kterého zavraždili komunisti, babiččina otevřená nenávist vůči režimu, matčina počínající duševní choroba či otec, který za normalizace prožívá svůj coming out. Vypravěčka to vše líčí s cynickým odstupem, který se však rozplývá ve chvíli, kdy se přiznává k lásce k jisté celebritě. Náhle je i ona stržena vášnivým citem, který ji pohlcuje tím hlouběji, čím se zdá být beznadějnějším. Vše pak směřuje k nečekanému rozuzlení. Novela Mrtvý muž je neméně pozoruhodná i sugestivním a barvitým stylem vyprávění, stejně jako suverénně vedenými dialogy.

Je letní den, po bouřce, asi v Praze, možná letos nebo napřesrok. Dvě ženy, Lola a Marta, dcera a matka, nesou těžké břemeno, střídavě se navzájem podpírají a pak zase odcházejí každá svou vlastní cestou. Lole je sladkých šestnáct, ale moc sladce si nepřipadá. Marta má pocit, že až jednou přestane flirtovat, život skončí. Obě trpce postrádají toho, kdo z jejich života zmizel a stále se nevrací. Esterházy! V hotelu, kde Marta pracuje, se chystá smuteční hostina, v kuchyni se smaží topinky s česnekem. V novomanželském apartmá se zatím pomátla indická nevěsta a míchá smažená vajíčka s pomerančovým džusem… Posbíráme do večera dostatek indicií, abychom zmizení pohřešovaného rekonstruovali? A kdo byl sakra Esterházy?

Líbající se muži nebo dívky vedoucí se za ruce jsou dnes výjevy asi stejně pohoršlivé, jako když někdo nosí do sandálů ponožky. A to je dobře. Spisovatelé pak totiž nemusejí aktivisticky dokazovat, že gayové a lesby jsou „stejní lidé jako ostatní“, nebo naopak ostentativně vystavovat své nejrůznější úchylky. Důvodem k příběhu už zkrátka nemusí být fakt, že homosexuálové „jsou“. A právě to si velmi dobře uvědomuje Jan Folný ve sbírce povídek Buzíčci. Už sám název jako by naznačoval autorův postoj k jejich „hrdinům“, balancující mezi ironií a soucitem. Frustrovaný otec od rodiny setkávající se v gay baru s vietnamským mladíkem, slavný zpěvák, který nepřijede na třídní sraz, zamilovaný ligový fotbalista, starý muž chystající se do domova důchodců a řada dalších postav zde defiluje ve vzájemně provázaných příbězích. Folný přitom dokáže přesvědčivě střídat žánry a styly vyprávění a jasně tak dokazuje, že toto téma konečně i u nás vykročilo z ghetta, aby se stalo literaturou.

Román o fotografovi Františku Drtikolovi. Napadlo vás někdy, jak by vypadal příběh napsaný paprskem světla? Za prvé, nebyl by to obyčejný příběh, ale neobyčejný osud; za druhé, jeho hrdinou by byl fotograf, opatrovník světla; a za třetí, byl by to osud plný stínů, samozřejmě. Kdo to vlastně byl František Drtikol? Dandy z hornického maloměsta, světově známý fotograf, jehož živnost krachovala, mistr aktů, co nikdy neměl štěstí na ženy, mystik a buddhista, který uvěřil v komunismus; muž mnoha vnějších rozporů a jejich vnitřní syntézy. Jan Němec (1981) přichází s rozsáhlou a pro současnou českou prózu zcela nezvykle pojatou románovou freskou, uměleckým a duchovním Bildungsromanem, který pokrývá více než půl století: ožívají zde příbramské stříbrné doly, Mnichov v době secese i prvorepubliková bohéma, po řádcích se procházejí nahé modelky a světlo zatím nepozorovaně splývá s vědomím… Jmenuji se Drtikol. Drtil jsem kola, která mě svírala. Jsem fotograf. Fotografoval jsem světlem. Píši lidem do duší světlem poznání. František Drtikol

Je padesát slov hodně, nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné? Malá El žije v Československu sedmdesátých let. Násilí mezi rodiči je běžnou součástí jejího dětství, neudivuje ji, ale poznamenává. Zvláštní výchova a patologické vztahy, jimiž je obklopena, ji uzavírají do izolace a El se postupně propadá do beznaděje. Toto vyprávění na pomezí prózy a poezie je lakonické, anekdotické, výraznou roli v něm hraje pointa jednotlivých minipříběhů. Každá z kapitol má přesně padesát slov, je příběhem sama o sobě a zároveň přidává další kamínek do mozaiky celé knihy. Debutantka Lidmila Kábrtová přichází s originální prózou, v níž záleží na každém slově.

Po novele Hliněné dny se prozaik Stanislav Beran (nar. 1977) vrací s porcí povídek, žánrem, v němž je nejsilnější a kterým zaujal už ve své úspěšné prvotině Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa. Je možné trávit čekání na smrt vlastního dítěte nad křížovkou? Koho veze taxikář do gymnázia? Má tetování duši? A má ji vysloužilý komunista, který málem nedýchá strachem, že umře nesmířený a neklidný? Scházíme se u stolu posetého drobky příběhů lidí účtujících s minulostí i se svými neúmyslnými a často nemilovanými rolemi, lidí těžce zápasících s přítomností. Jsme i s těmi, kteří mají to štěstí, že ještě nemusejí litovat toho, co udělali, a bát se příštího dne. Ten může kromě obav přinést i odpuštění, protože jedním životem v této knize nic nekončí, ještě přijdou děti a děti jejich dětí… Má lidské tělo otištěné ve sněhu skutečně podobu anděla? Vejde se rybářská loď do hracího automatu? Může být srnec životu nebezpečný? A poslouchal by Louis Armstrong punk? Je tolik otázek, na něž jsou odpovědi nesnadné… Vnímavého čtenáře však jistě mohou zasáhnout silné příběhy s přesvědčivými dialogy, příběhy, v nichž poznáváme dnešek i sami sebe.

Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv. Nový začátek se tak záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu — tentokrát v podobě důstojníka StB — i život vypravěčky příběhu Anežky. Aleně Mornštajnové se nade všechnu pochybnost podařilo napsat strhující a mnohovrstevnatý románový příběh, v němž sleduje nejen životy tří hlavních hrdinek, ale i řadu dalších postav, a zdá se, že její kniha bude podobným zjevením, jako byla kdysi Paměť mojí babičce Petry Hůlové.

Vysoko v kopcích Bílých Karpat žily odedávna ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně a své umění si předávaly z generace na generaci. Dora Idesová patří k posledním z rodu žítkovských bohyní. Jejich umění se však nenaučila, vystudovala etnografii a rozhodla se napsat o nich rozsáhlou vědeckou studii. Na konci devadesátých let objeví v pardubickém archivu ministerstva vnitra operativní svazek StB vedený na vnitřního nepřítele — její tetu, bohyni Surmenu. Dora rozplétá osudy žítkovských žen a s překvapením zjišťuje, že ačkoli se sama bohyní nestala, je i ona nedílnou součástí tajemné tradice…

Noc z 30. na 31. 5. 1945. Gerta Schnirch, matka několika­měsíční dcerky, je jen s osobními věcmi „odsunuta" společně s ostatními brněnskými Němci směrem na Vídeň. Vyčerpávající pochod skončí v Pohořelicích, kde mnoho vyhnanců podlehne epidemii tyfu a úplavice. Gerta a některé další německé ženy se zachrání při nucených pracích na jižní Moravě, kde setrvají i po ukončení transportů. Po znovuzískání československého občanství se Gerta vrací do Brna, v němž prožívá další bouřlivé události druhé poloviny dvacátého století. Kromě bolestných otázek viny, odplaty a odpuštění mezi Čechy a Němci, jež tento neobyčejně plastický a působivý román klade, se stáváme svědky netradičního vztahu matky a dcery, který je deformován nejen omezeným prostředím, v němž se jako české Němky vystrnaděné na okraj společnosti směly pohybovat, ale také vzájemným nepochopením dvou generací, obtížnou komunikací a nemožností zprostředkovat osobní zkušenost.

Novela zavádí čtenáře na periferii města, do polorozpadlého domu schovaného kdesi uprostřed bývalého továrního areálu mezi vysokými pecemi vítkovických železáren. Stejně jako zchátraly, zrezivěly a rozpadly se výrobní haly továrny, sešli také lidé, kteří v domě ještě přežívají. Příběh s detektivní zápletkou popisuje osudy čtyř sousedů, kteří se při hledání zdánlivě nejjednodušší životní cesty dopustí zločinu. Všechny hrdiny spojuje minulost prožitá v kleci fabriky, neschopnost změnit svůj život k lepšímu, představit si sebe samé jako strůjce vlastního osudu. Společně tak vegetují mezi panelákovými zdmi, daleko od zraku lidí a zájmu úřadů. Za tichého přihlížení se stávají svědky, a nakonec i aktéry zločinu. Každý, kdo by je chtěl vytrhnout z pohodlí jejich řádu, se pro ně stává nebezpečným. Není nic jednoduššího než se nepohodlného člověka zbavit…

Píše se rok 1987 a ze západního Německa do Prahy dorazí poslední z balíčků, které rodině Mahlerových pravidelně přicházely od konce čtyřicátých let. Svému synovi Konradovi je posílala Klára Rissmannová. O babičce Kláře se však u Mahlerových nikdy nemluvilo, a proto po Konradově nečekané smrti zůstane řada nezodpovězených otázek. Pochopení rodinné minulosti a odhalení jejích traumat leží na Klářině vnučce, která se rozhodne babičku najít. Ve svém novém románu zavádí Jakuba Katalpa čtenáře do prostředí německé rodiny zasažené útrapami první a druhé světové války, do válečných Sudet a poválečné Prahy. Slibný svět hlavní hrdinky, z počátku přímočaře bezstarostný, začíná s přibývajícím časem dostávat trhliny, růžové brýle střídá deziluze a před čtenářem vyvstává otázka – opravdu je možné po tolika letech nalézt pravdu? Autorčin vytříbený jazyk silně kontrastuje se syrovostí, s níž jsou líčeny životní milníky jednotlivých postav, a umožňuje tak ještě zevrubněji prozkoumat téma ztráty a vykořenění, které v mnoha variacích dominuje celému románu.

V nájemním domě v centru Brna se vzájemně míjejí majitel domu — nerudný stařík se psem — a nejmladší nájemnice — školačka v lehce gotické náladě. Klid jejich izolovaných vesmírů oběma naruší třetiřadý podvodník, který se stane jejich společným nepřítelem. Tento neohrabaný gauner pak katalyzuje rychlý sled událostí, v němž se ukazuje, že výstřední stařík a samorostlá školačka jsou si v lecčem podobní. Jejich osudy se protnou v příběhu, který je ironickou, ale nikoli nevážnou úvahou o vině, vykoupení a druhé šanci.

O Martě si rodiče myslí, že je chytrá a mohlo by z ní něco být, hlavně když bude studovat a nebude se flákat. Mladší sestra si o ní myslí, že je to nafoukaná nána, starší bratr, že se pořád chová jako malá, a Robert, její kolega z práce, že není k zahození. Babička ji už nepoznává. Ale tahle kniha není o tom, jak vidí Martu ostatní, tohle je její deník.... Devatenáctiletá Marta Žáková úspěšně odmaturovala, byla přijata na vysokou školu a na prázdninové brigádě se zamilovala. Vše se zdá být v pořádku, přesně tak, jak si to Marta představuje. Nečekaný spád událostí však obrátí její život naruby a z nadějné studentky se rázem stává "největší lůzr světa". Dynamiku příběhu umocňuje autorčin typický jazyk, odpovídající myšlení a vyjadřování mladé dívky. Koneckonců - autorka už věk dospívání překročila natolik, aby o něm mohla s nadhledem psát, zároveň je však stále dostatečně mladá, aby dokázala citlivě a přesvědčivě zachytit prožívání devatenáctileté dívky.

Jednoho listopadového rána uklízečka nalezne docenta Ondřeje Chalupu zastřeleného v jeho pracovně. Souvisí vražda s jeho dlouhodobou snahou o odvolání univerzitního kvestora kvůli podivným machinacím při rekonstrukci historické univerzitní budovy? Proč vrah riskoval a střílel přímo v budově? Kdo všechno měl důvod přát si smrt svérázného, ale čestného docenta? Těšit se můžeme na druhý díl ze série detektivních románů, jejichž protagonisty jsou policejní komisařka (a fanynka Boba Dylana) Marie Výrová, přezdívaná Velká Sova, a její mladší kolegové Pavel Edelweiss a Kristýna Horová. Nitky vyšetřování případu, který se zprvu jeví jako běžná lokální zpronevěra, zavlečou postupně své kladné i záporné hrdiny do bažiny bezskrupulózního prospěchářství, klientelismu a korupce stoupající do nejvyšších pater politiky. Stíny ukryté v lidských myslích a tajené příběhy z minulosti nakonec málem rozloží i vyšetřovací tým. Jak se s tím popere poněkud netuctová, ale sympatická a krevnatá postava komisařky Výrové? Sýkorovy detektivní romány fungují na více rovinách; plně respektují nejzákladnější pravidlo hry — jsou napínavé, své čtenáře baví a co nejdéle udržují v nejistotě, kdo je pachatelem vraždy. Autorova schopnost kombinovat napětí, milostné spletence a vtipné pasáže dělá z Modrých stínů prózu, jež obstojí i u těch, kteří žánr detektivky obvykle nevyhledávají. V Michalu Sýkorovi se na české scéně objevuje bravurní vypravěč a zároveň poučený autor, který navazuje mimo jiné na náročnější tradice britské detektivky. Prvním svazkem z volné řady jeho detektivních příběhů byla kniha Případ pro exorcistu.

Informace Březí vlk je rváč, který se nikdy nebál, Němců, ani komunistických papalášů. A mladému hrdinovi poutavého románu radikálně změní pohled na svět. Popis Richard Kurc se vrací z velkého města, kde neuspěl, do svého rodiště, v němž se seznamuje se starším mužem, přezdívaným Březí vlk, rváčem, který se nikdy nikoho nebál, Němců, ani komunistických papalášů a každou nepravost byl zvyklý ihned oplácet. Přátelství s Březím vlkem proměňuje Richardův pohled na svět a pomůže mu najít pevné kotvy života. Ale nastává čas, kdy se ocitá v úzkých právě Březí vlk. Dokáže mu Richard vrátit svůj pomyslný dluh? A stihne ještě Březí vlk před smrtí zrealizovat svou pomstu? 192 stran, 130 x 200 mm, měkká vazba Autorská tiráž BELETRIS, Prague, 2014

...Některé ženy se jako krásné čarodějky už rodí, jiné se čarodějkami stávají až během života... Na řádkách i mezi řádky tohoto skutečného neskutečného příběhu najdete povzbuzení pro opravdový a plný život zde na zemi. Léčivá kniha, kterou přečtete zaručeně jedním dechem...

historický román z období let 1866 až 1950, zčásti fiktivní rodinný příběh kuchařky z jihomoravských Židlochovic, která skutečně vařila pro TGM, na pozadí "bouří" velké dějinym které ovšem autorka glosuje se značně satirickým odstupem

Kniha je prvotinou a údajně i posledtinou nadějného autora, teprve 66letého Oldřicha Čepelky z Náchoda a Liberce. Autor se údajně narodil 25. července 1948, aspoň to tvrdila jeho matka (on sám si ani nevzpomíná, jestli u toho vůbec byl). Není to román, je to neformální vyprávění postavené na faktech. Takové, jaké můžete někdy slyšet při přátelském posezení kolem stolu. Jsou to desítky epizod ze života autora, jenž se svou aktivitou či zcela náhodně dostává do prekérních situací, které někdy řeší on, někdy někdo jiný a někdy vůbec nikdo. To vše na pozadí skutečných událostí od 50. let přes rok 1968, 1989 až po současnost. V různých městech ČR a v různých zemích Evropy, kam jej život zavál. Z Náchoda přes Mariánské Lázně do Liberce, od Finska přes Portugalsko po Korsiku. Ne vždy veselé, ne vždy k popukání. Kniha je plná autorových i cizích aforismů, které jste dosud nejspíš neslyšeli. Připravte si tužku, budete si dělat výpisky… Kdo se třeba jen na hodinu začte, ten se už neodečte. • Dorazil z Itálie do Náchoda vagon čokolády? • Jak spojit buňky totálně zlomené čelisti? • Proč spadl vojín Minařík do lůna generálního štábu armády? • Kdo je autorem citátu Život je něco, co by si měl každý zkusit aspoň jednou? • Jak vypadá správný bezceler? Na všechny otázky (i když jste si je nepoložili) ochotně odpovídá kniha Maléry a já. Maléry a já a vy - skvělá kombinace pro sqělé večery.

Mladá žena, která s dvouletou dcerou a manželem žije v Liberci, pracuje po večerech pro literární časopis. Jednoho dne se setká s Autorem, žijícím klasikem české literatury, aby s ním udělala interview. Toto setkání promění její dosavadní život a tajuplným způsobem uvede do příběhu reálnou historickou postavu Karoliny Světlé. Román se odehrává ve dvou dějových liniích - v dnešní době a v Liberci 20. a 30. let. Prolínáním dvou rovin vyprávění se čtenář přesouvá mezi dvěma světy a sleduje, jak málo stačí, aby se od základu přesměroval lidský život.

Kniha, jejíž jedna polovina dala vzniknout úspěšnému nezávislému filmu Odborný dohled nad východem slunce. A druhá nás pohltí příběhem, jehož hlavní hrdina si postavy té první vymyslel. Příběhem o touze po dobrodružství, o hráčství, důstojnosti, svobodě, lásce a slunci, které nezapadá... o tom jaké to je,když cestou zapomenem na svítání, ale ono se přeci jen vrátí.

Vzpomínky ženy, která byla v 50. letech vězněná z politických důvodů společně s Růženou Vackovou, Dagmar Skálovou, či Ninou Svobodovou. Strhující próza, při jejíž četbě běhá mráz po zádech. Dagmar Šimková (23. května 1929 Písek, Československo – 24. února 1995 Perth, Austrálie) byla politickou vězeňkyní československého komunistického režimu. Otec Dagmar byl bankéř Jaroslav Šimek. Pro svou rodinu nechal postavit vilu v Písku. Jako mladá dívka si oblíbila jazz, tanec a step, tančit chodila zejm. do písecké kavárny Bílá růže, studovala na píseckém gymnáziu. V roce 1945 jí otec tragicky zemřel. V roce 1948 se Dagmar Šimková chtěla nechat zapsat na pražskou filozofickou fakultu, kvůli „buržoaznímu původu“ ale nemohla studovat. V roce 1950 navíc emigrovala do Austrálie její o šest let starší sestra Marta. Do rodinné vily jim úřady nastěhovaly cizí lidi, s matkou mohly využívat jedinou místnost.[1] Dagmar byla zatčena v říjnu 1952, když jí bylo 23 let. Roznášela totiž letáky, které zesměšňovaly Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Ukryla také dva vojenské zběhy, kteří směřovali na Západ, a podle soudu navíc ovlivňovala druhé lidi. V říjnu 1954 byla odsouzena k osmi letům vězení. Prokurátor se odvolal a vrchní soud trest zvýšil na 15 let. Během věznění se stala její velkou bolestí skutečnost, že brzy byla na 11 let odsouzena i její matka (propuštěna byla po sedmi letech). Majetek rodiny propadl státu

Labyrint jsou tři dosud nevydané texty obsahují soubor krátkých reflexí lidského chování a přírodních jevů a dvě novely. Obě probírají zdánlivě absurdní problém, který však postavám vedoucím dialog slouží jako pouhá záminka k tomu, aby při stále hlubším ponoru k jeho podstatě zároveň odhalovaly lidský úděl. Drvota ve svých textech vždy rád provokuje, ať porušováním tradičních lineárních postupů nebo stylem a náročností textu. Autor ví, že naprosto zásadní je nejen potřeba nacházet odpovědi, ale i otázky, a neváhá vedle sebe stavět racionalitu a iracionalitu. Jeho svět je vždy pevně vystavěný, zcela ojedinělý a prodchnutý ironií, ale není povrchní. Ve svém pohledu si Drvota vytváří odstup a nachází se jakoby mimo dobro a zlo, mimo dobu a čas.

Kniha Divné dny s podtitulem Láska v pěti novelách přináší pět příběhů žen, do jejichž spokojených životů náhle zasahuje krize v pěti různých podobách. Jádrem knihy je novela Hany Pražákové (1930 – 2010) Divné dny. Hana Pražáková byla známá jako autorka knih pro děti a dívky, po roce 2000 zaujala memoárovou prózou z padesátých let Nadějí tu žijem (v níž líčí věznění svého otce, spisovatele Františka Křeliny, a život jeho rodiny tzv. na svobodě). Divné dny byly napsány už v roce 1992 a dosud nevyšly mj. proto, že byly na samostatnou knihu příliš krátké. Redaktorka knihy Markéta Hejkalová (dcera Hany Pražákové) proto oslovila několik dalších spisovatelek, v jejichž díle jsou také hlavními postavami ženy a pro jejichž texty je důležitá naděje. Výsledkem je tato kniha, obsahující kromě titulní novely příběhy Etely Farkašové, Věry Noskové, Markéty Hejkalové a Evy Tvrdé.

Knihu autentických vzpomínek Zdeněk Svěrák vypráví optikou sedmiletého chlapce. "Abych se do toho vpravil, při procházce liduprázdným krajem jsem si na polní cestě klekl. Měl jsem přece ve svých sedmi, osmi letech ty oči, co mám teď, akorát byly níž," říká Svěrák. "Není to kronika mého dětství ani naší rodiny, chtěl jsem, aby to byla krásná literatura. Autoři takové literatury nejen vzpomínají na to, co viděli a slyšeli, ale také si vymýšlejí a fantazírují, aby jejich příběh stál za řeč. V knížce vyprávím o tom, jak byl malý kluk přesazen z města na venkov a co to udělalo s jeho duší. Jsem to já a nejsem to já. Je to mozaika, v níž jsou některé kamínky pravé a jiné přidané. Ale vy byste neměli poznat, který je který." Zdeněk Svěrák

Staré zločiny jsou dávno promlčeny. Zapomněli na ně snad i jejich dřívější aktéři z padesátých let. Už nechtějí převrátit svět jako kdysi, stačí jim dožít stranou a v klidu. Jsou tu ale také ti, kteří jsou přesvědčeni, že pachatelé zločinů by v klidu žít neměli, že na zaplacení viny není nikdy dost pozdě. Ratajský les v Posázaví se stal v lednu 1952 místem vraždy. Na hromadě klestí zde byla nalezena komunistická funkcionářka Anna Felbabová s prostřelenou hlavou. Rudá justice odpověděla na její smrt nekompromisně a propaganda jí propůjčila vlastní interpretaci. Znovu tekla krev, vinných i nevinných, na starou křivdu se navršily křivdy nové… Prošlo víc než půl století, a spravedlnost se nedostala ke slovu. Na její místo tak nastupuje msta a kolo násilí se znovu roztáčí. Ratajský les čeká na svou poslední oběť. Neboť minulost stále ještě není pohřbena.

Prozaický soubor Štěstí napodruhé se časovým i tematickým obloukem vrací o šedesát let zpět. Jednotlivé prózy totiž pocházejí z krabic náhodně nalezených ve sklepě pod schody, kam je kdysi ukryla Jitka Stránská, aby manželovy texty uchránila před příslušníky StB při domovních prohlídkách. Na základě těchto rukopisů vznikl pozoruhodně vrstevnatý text, kde se úsporný jazyk povídky Flašinet a zejména novely Měsíce prolíná s autorovým vypravověčstvím, jeho vzpomínkami, deníkovými záznamy, osobními postřehy, poznámkami k filmové i literární tvorbě a komentáři současného stavu světa – leccos je jinak, než jsem si představoval, ale slíbil jsem si, že tahle moje poslední knížka-neknížka podá zprávu o tom, jaký jsem byl i jaký jsem teď.